Další články

• Rodiná pohoda

  Opravdu to stoji za přečtení !

  Ideální rodina z pohledu TV reklam:

  Ideální rodina žije v novém domku, s velkou zahradou a bazénem, vše zatížené výhodnou hypotékou.

  V garáži mají rodinný vůz pořízený na leasing, stejně jako mají na splátky vybavenou celou domácnost.Tak že jsou zadlužený jako prase a netuší z čeho to budou splácet.

  Členové rodiny jsou čtyři, otec, matka a dvě děti. Mají doma psa, pravděpodobně labradora.

  Mladší je kluk,kterému stále padají kalhoty a nechce do nich pásek, starší dcera,která stále řeší pupínky, které odstraní jedinečným přípravkem a ty černé tečky z nosu nějakou samolepkou. Otec pracuje jako ředitel firmy a v pracovní době chodí na tenis. Ještěže má schopnou sekretářku, která mu ochotně podává tenisáky.

  Matka je žena v domácnosti, ale od rána má strašně moc práce. Musí vstávat strašně brzy, aby byla při servírování snídaně, skládající se ze sušenek a pomerančového džusu, upravená, namalovaná a svěží.

  Po snídani musí doprovodit děti do školy, nesmí však zapomenout vzít sebou do kabelky láhev Perwolu, aby mohla lidem v autobuse ukázat, v čem si pere svetr.

  Pak jde nakupovat a samozřejmě platí kreditní kartou. Po návratu z nákupu uvaří oběd ze sáčku, do polévky nesmí zapomenout přidat vejce. Občas ji u vaření asistuje šéfkuchař firmy, která jídla v pytlících dodává.

  Odpoledne má relativně volno, které tráví s přítelkyněmi na procházce se psem a řeší to, že bance musí platit peníze, za to, že si tam peníze dává,nebo je u bazénu na zahradě a mezi její největší přání patří - na rozdíl od kamarádek, které se chtějí vdát nebo rozvést – láhev minerálky.Láhev s pracím práškem,má pochopitelně stále u sebe, kdyby někdo nevěřil, že ty šaty vážně nejsou nové.

  Odpoledne se ze školy vracejí děti. Jsou špinavé od čokolády a syn je zamilovaný do paní učitelky s vědomím, že se musí ještě moc a moc učit. Pak děti dovádějí s kamarády na zahradě, většinou si hrají na indiány nebo s míčem.V každém případě přijdou domu špinavý jak prasata a maminka je za to s úsměvem pohladí a bez keců jim hadry vypere,aby byly na zítřejší zápas bělejší než bílé. K svačině jim pak nabídne mléko a cereální sušenky, což parchanty nechává ledově klidnými.

  Dostane je až jejich babička, která vytáhne z lednice nějakou tu pochoutku s tučňákem.

  Otec mezi tím, při návratu z práce, způsobí dopravní nehodu, ale protože má skvělé pojištění, tak od poškozeného řidiče po držce nedostane.

  Po návratu domů se otec zabývá natíráním plotu tou nejlepší barvou, do čehož mu neustále mudruje tchýně (babička), kterou celkem vkusně uzemní.Ale ve své podstatě už se těší,až už bude natírat plot znova,protože tchýně už tu nebude.

  Manželka mezi tím při sekání trávy novou sekačkou, kterou mají díky kolu štěstí „zadarmo“ ,dovádí na zahradě s rodinným psem a nemůže si vynachválit, v jaké je skvělé kondici a jak krásné hovno dělá na čerstvě posekaný trávník, díky granulím, kterými ho krmí.

  Dcera už asi hodinu u počítače a při zapnuté plazmové televizi, telefonuje s kámoškama, protože s telefonním tarifem, který mají, se to určitě vyplatí.

  Je čas večeře. Objednávají si přes rozvoz pizzu, která je ta jediná pravá italská.

  Po večeři manželka vezme totálně špinavý ubrus, na kterém jsou zbytky jídla a mapy od vína - mimochodem jediného pravého portského - postříká skvrny zázračným prostředkem a šoupne jej do pračky. Do praní samozřejmě nepřidává žádný doporučený prostředek,takže pračka brzo odejde.Ale konečně si zase může pozvat toho pěkného opraváře.

  Když už je v té koupelně, tak na doporučení jedné paní doktorky přetře dalším zázračným prostředkem obklady, umyvadlo a vanu.Pohledem na špinavý hadřík to vypadá, že už tam neuklízela minimálně pět let.

  Manžel mezitím s kamarády na pivu řeší, že ten výčepní je nějaký divný a mezitím polyká pilulky proti zvětšení prostaty.

  Děti šly spát pod peřinami, jejichž povlečení je tak heboučké, protože je pral sám králík Azurit. A budou se jim zdát určitě jen ty nejkrásnější sny!

  Manželka si napustí vanu, přidá do ní úchvatnou pěnu, díky které se po vykoupání bude cítit tak skvěle, jako by celý den nebyla v jednom kole, ale dělala úplný hovno.

  Pak si vodrbe veškeré ochlupení na celém těle a namaže se několika krémy, čímž odstraní celulitidu, bude mít ploché břicho a vyrostou jí kozy aspoň o dvě čísla. Přitom bude mít taky bronzovou barvu.

  Manžel se vrací z hospody, ale protože má opět své dny, jde ještě se sousedem vyžrat flašku něčeho výjimečně hořkého a výjimečně dobrého. Pak do sebe hodí modrou pilulku a přitulí se k manželce. Před tím si samozřejmě vloží do huby plátek žvýkačky pro svěží dech, protože alkohol moc vábný dech nevytvoří.

  No, nesmí na ženu dýchat moc rychle a moc zblízka, aby mu při sexu díky jeho ledově svěžímu dechu nezmrzla.

  Z toho všeho vyplývá, že v ideální rodině se manžel fláká v práci a po večerech chlastá, manželka řeší s kamarádkami kraviny, parchanti jsou rozmazlení a pořád špinaví a neumí kulturně stolovat. Doma mají všude špínu,zadlužený jsou až do roku 2300 ale navenek se tváří, že jsou všichni strašně šťastní, veselí a spokojení.

  Krásný den!

  komentářů 8

• Panna orleánská - hrdinka Francie

  Jana z Arku, Jeanne d'Arc, Panna orleánská, * 1412, † 30. 5. 1431,
  francouzská národní hrdinka; představitelka vlasteneckého hnutí
  vyvolaného drancováním Angličanů po obnovení stoleté války.
  V únoru 1429 se (na “Boží pokyn”) dostavila k francouzskému
  královskému dvoru s cílem porazit Angličany a dovést dauphina ke
  královské korunovaci. V květnu 1429 se s vojenským oddílem účastnila
  odražení Angličanů u Orléansu a dobytí dalších území; v důsledku
  těchto úspěchů a celkového obratu ve válce byl Karel VII. v Remeši
  korunován. Zradou šlechty, snažící se zabránit centralizaci
  francouzského státu, byla v roce 1430 zajata u Compiegne, vydána
  Angličanům a církevním soudem v Rouenu odsouzena k trestu smrti
  upálením. V roce 1456 katolickou církví rehabilitována;
  1920 svatořečena.

  komentářů 2

• Historie Evropy

  Dohoda, vojensko-politický blok Francie, Ruska a Velké Británie před a za 1. světové války namířený proti Trojspolku, poté Čtyřspolku. Základem byla rusko-francouzská aliance v roce 1893, “srdečná dohoda” britsko-francouzská 1904 a britsko-ruská smlouva 1907. Za 1. světové války se rozrostla v koalici 25 států, v roce 1915 se připojila Itálie, 1917 USA a vystoupilo Rusko. V září 1914 podepsán závazek neuzavřít separátní mír s nepřátelskými státy. Koncem 1. světové války přestala Dohoda existovat.

  berlínská blokáda, uzavření pozemních a vodních přístupových cest mezi západní a východní částí Německa včetně Berlína v červnu 1948 až květnu 1949. V březnu 1948 omezila sovětská strana železniční spojení Berlína s Německem. V červnu 1948 v západních zónách byla provedena měnová reforma a zóny byly postupně spojeny. SSSR reagoval uzavřením všech pozemních i vodních cest mezi západní a východní částí Německa včetně Berlína. Všechny zásoby do západního Berlína museli proto západní spojenci dopravovat leteckým mostem. 12. 5. 1949 SSSR po tajných jednáních přístupové cesty uvolnil.

  berlínská zeď, přísně střežená betonová hraniční zeď, tři až čtyři metry vysoká, postavená bývalou NDR po 13. 8. 1961 kolem Západního Berlína s cílem zastavit emigraci východních Němců na západ. V letech 1945 – 61 uprchli z NDR více než 3 mil. občanů. Při pokusu o útěk bylo u zdi zastřeleno téměř 200 občanů NDR. 9. 11. 1989, pod vlivem pádu komunistických režimů ve východní Evropě, se začalo s jejím odstraňováním.

  berlínský kongres, mezinárodní konference za účasti Velké Británie, Francie, Německa, Ruska, Rakousko-Uherska, Itálie a Turecka, která se konala v Berlíně 13. 6. – 13. 7. 1878; provedla revizi sanstefanského míru. Berlínský kongres uznal nezávislost Rumunska, Srbska a Černé Hory. Bulharsku zůstala jeho severní část (autonomní knížectví), jižní část (tzv. Východní Rumelie) vrácena pod tureckou správu. Rusko získalo jižní část Besarábie a oblast kolem Karsu. Rakousko-Uhersko obdrželo mandát k okupaci Bosny a Hercegoviny a k rozmístění vojenských posádek v novopazarském sandžaku. Předsedou berlínského kongresu byl O. Bismarck, nejsilnější pozici však měla britská diplomacie (B. Disraeli), která za podporu Turecka obdržela od osmanské říše Kypr. Rusku se nepodařilo vytvořit tzv. Velké Bulharsko. Rozdělení území na Balkáně se později stalo zdrojem nových konfliktů.

  jaltská konference, krymská konference – schůzka představitelů tří spojeneckých velmocí (F. D. Roosevelta, W. Churchila a J. V. Stalina), které vedly válku proti Německu, konaná 4. – 11. 2. 1945 v Jaltě na Krymu. Koordinovala úsilí Spojenců v závěrečné fázi 2. světové války, stanovila jejich politiku vůči Německu na období do konce války a po jeho očekávané kapitulaci, dále zásady společné správy poraženého Německa, jeho demilitarizaci a denacifikaci. V závěrečném prohlášení vytyčeny zásady pro obnovení samostatnosti všech evropských národů, jmenovitě Polska a Jugoslávie, a vytvoření jejich vlád demokratickými prostředky. Současně rozhodnuto o založení obecné mezinárodní organizace pro udržování míru a bezpečnosti a dosažena dohoda o způsobu rozhodování Rady bezpečnosti této budoucí organizace (viz též Organizace spojených národů). Závěrečné dokumenty vyjadřovaly trvající shodu ve válečných cílech “velké trojky” a jejich společnou odpovědnost za mírové uspořádání světa a zejména Evropy po válce; učiněny významné ústupky Stalinovi. Viz též postupimská konference.

  postupimská konference, mezinárodní konference tří mocností (USA, SSSR a Velké Británie) o uspořádání poválečných poměrů v Evropě; proběhla v Postupimi 17. 7. – 2. 8. 1945, účastníky byli H. Truman, W. Churchill (28. 7. nahrazen C. Attleem) a J. V. Stalin. Postupimská konference se mj. vyslovila pro politickou a hospodářskou jednotu Německa a zabývala se otázkou mírových smluv se spojenci Německa. Byla přijata tzv. Postupimská dohoda, která upravovala zejména otázky týkající se okupace Německa, jeho úplné demilitarizace, splácení válečných reparací, denacifikace německé společnosti, vysídlení německých obyvatel z ČSR, Polska a Maďarska (viz též odsun Němců a Maďarů z ČSR) a stanovení hranic Německa se sousedními státy. Postupimská konference potvrdila sovětskou převahu ve východní Evropě. Vydáno společné prohlášení o spolupráci ve válce s Japonskem.

  Hitler Adolf, * 20. 4. 1889, † 30. 4. 1945, německý politik, nacistický diktátor 1933 – 45, válečný zločinec. Nespokojenost s postavením Německa a jeho územními ztrátami v důsledku versailleské mírové konference včetně poměrů ve výmarské republice jej po demobilizaci přivedla k politice. Vstoupil do Německé dělnické strany (DAP), 1921 inicioval změnu jejího názvu na NSDAP a stal se jejím předsedou. V roce 1923 se v Mnichově pokusil o puč, po nezdaru zatčen, odsouzen a vězněn – ve vězení napsal Můj boj (Mein Kampf), programový spis, v němž prezentoval svůj antisemitismus, rasismus, představy o vůdčí roli Germánů a o tzv. životním prostoru. V roce 1926 založil osobní policii SS. Ve volbách v létě 1932 získala NSDAP 37,4 % hlasů. 31. 1. 1933 byl Hitler jmenován říšským kancléřem. V boji za samovládu použil všechny prostředky, likvidoval své politické protivníky (požár říšského sněmu 1933), zbavil se nepohodlných vůdců SA (tzv. noc dlouhých nožů 1934). Po Hindenburgově smrti v srpnu 1934 vyhlásil konec republiky a začátek budování třetí říše, sebe sama pak vůdcem národa. Stal se i vrchním velitelem armády. Budoval systém jedné strany, vševládný policejní režim, v zahraniční politice postupně, v podstatě bez odporu (politického appeasementu), revidoval versaillskou mírovou smlouvu (obnova branné moci 1935, obsazení Porýní 1936, anšlus Rakouska 1938, rozbití ČSR 1938 – 39). V létě 1939 uzavřel dvě smlouvy se SSSR a 1. 9. 1939 napadl Polsko, což vyvolalo rozpoutání 2. světové války. Zpočátku měl velké úspěchy (obsadil téměř bez odporu celou Evropu), koncem léta 1940 (bitva o Anglii) a zejména přelomu 1942 – 43 (bitva u Stalingradu) došlo ke zlomu. Hitler nastolil brutální totalitní režim a teror, mnohdy se souhlasem velké části německého obyvatelstva. V červenci 1944 unikl pokusu o atentát a začal ztotožňovat svůj osud s osudem státu. Na konci války, po vstupu sovětské armády do Berlína, spáchal sebevraždu.

  Národně socialistická německá dělnická strana, německy Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, NSDAP – německá politická strana založená v roce 1920 A. Hitlerem s programem všestranné opozice proti demokratickému a versailleskému systému. Propagovala teorii “čisté árijské rasy”, převzala extrémní pruský militarismus a velkoněmecký nacionalismus. Ideologii kanonizoval A. Hitler v díle Mein Kampf (1925, v mnoha rysech shodná s italským fašismem). Úspěch strany v Německu byl spojován s překonáním beznaděje za hospodářské krize a s nadějemi na zajištění nového místa pro Německo v Evropě a ve světě. Nacistický systém byl vnucen okupované Evropě v letech 1938 – 45. Po druhé světové válce byla NSDAP zrušena a rozpuštěna; ústavou Německa je její obnova zakázána.

  noc dlouhých nožů, krvavá čistka v Německu, k níž došlo v noci z 29. – 30. 6. 1934. Vraždění předcházel Hitlerův rozkaz jednotkám SS (jeho přesné znění se dosud nepodařilo zjistit). Cílem byla likvidace potenciálních Hitlerových soupeřů a jiných nepohodlných osob. Útok byl namířen proti vedení SA (E. Röhm), ale zavražděni byli i generálové K. von Schleicher, G. von Kahr, G. Strasser aj. Oficiálně A. Hitler ohlásil smrt 77 lidí; odhaduje se, že jich bylo nejméně 200.

  Hindenburg Paul, Paul Hindenburg von Beckendorf, * 2. 10. 1847, † 2. 8. 1934, německý generál; účastník válek prusko-rakouské 1866 a prusko-francouzské 1870 – 71. V roce 1914 po vítězství nad Rusy (srpen u Tannenbergu, září u Mazurských jezer) národní hrdina; jmenován generálem-polním maršálem. 1916 vrchní velitel pozemních sil, spolu s generálem E. Ludendorffem nastolil vojenskou diktaturu. V roce 1918 sjednal v Brestu Litevském mír s ruskými bolševiky a v březnu zahájil druhou bitvu na Marně. Po porážce a po nástupu armád USA přiměl císaře žádat o mír, řídil demobilizaci. 1925 – 34 prezident výmarské republiky; dodržoval striktně její ústavu. V lednu 1933 na radu F. von Papena jmenoval kancléřem A. Hitlera.

  anšlus, německy Anschluss, připojení – původně program spojení německé části Rakousko-Uherska s Německem. V roce 1919 byl anšlus zakázán versailleskou smlouvou. Anšlus uskutečnil 13. 3. 1938 A. Hitler vstupem německých vojsk do Rakouska. V prosinci 1945 opět zakázán Spojenci.

  druhá světová válka, 1939 – 45, největší ozbrojený konflikt ve světových dějinách mezi fašistickými mocnostmi (Německo, Japonsko, Itálie včetně dalších satelitních států) a Spojenci (USA, Velká Británie, od 1941 SSSR, Francie aj.). Nacistické Německo se v důsledku dohod se SSSR v srpnu – září 1939 cítilo dostatečně připravené a 1. 9. 1939 zahájilo válku přepadením Polska, jež bylo současně napadeno i SSSR. Druhá světová válka měla čtyři fáze: v první (1939 – 41) Německo za tichého souhlasu SSSR ovládlo téměř celou kontinentální Evropu (1940 okupovalo Norsko, Dánsko, Belgii a velkou část Francie, 1941 Jugoslávii a Řecko), v dalším postupu bylo zastaveno až po neúspěšné bitvě o Británii; v druhé fázi (1941 – 42/43) Německo porušilo dohody se Stalinem a napadlo 22. 6. 1941 SSSR, Japonci 7. 12. 1941 přepadli Pearl Harbour (USA) a USA vstoupily do války. V zimě 1942 – 43 dosud značné vojenské úspěchy nacistického Německa a jeho spojenců skončily; v třetí fázi (1942/43 – 45) Spojenci zvítězili v rozhodujících bitvách v Pacifiku, v severní Africe byl poražen Rommelův Afrika-Korps, na východní frontě bitvy u Stalingradu a Kurska umožnily postup Rudé armády na západě, v roce 1943 poražena a vyřazena z války Itálie, 1944 otevřena druhá fronta v západní Evropě, 8. 5. 1945 Německo kapitulovalo; ve čtvrté, závěrečné fázi bojů v Pacifiku, americké strategické bombardování (dvě atomové pumy) a tažení Rudé armády přimělo Japonsko 2. 9. 1945 ke kapitulaci. Ve druhé světové válce přišlo o život asi 20 mil. vojáků a 35 mil. civilistů, z toho asi 6 mil. Židů.

  bitva o Británii, vzdušné bitvy mezi britským RAF (Royal Air Force) a německým Luftwaffe v srpnu – říjnu 1941. Cílem německých útoků bylo získat převahu ve vzduchu a připravit invazi do Velké Británie; jejich neúspěšnost znamenala pro nacisty první porážku ve 2. světové válce.

  Lenin Vladimír Iljič, vl. jm. Uljanov, * 22. 4. 1870, † 21. 1. 1924, ruský a sovětský politik. Od 90. let byl profesionální revolucionář. Od roku 1900 pobýval v exilu, žil střídavě v Německu, Belgii, Francii a Anglii. Postupně se stal vůdcem militantního křídla SDDSR, od roku1903 bolševiků. Za revoluce v roce 1905 se vrátil do Ruska, po její porážce žil znovu v exilu. V letech 1912 – 14 definitivně oddělil bolševické křídlo SDDSR od zbytku strany. Za 1. světové války byl v exilu ve Švýcarsku, po únorové (březnové) revoluci v roce 1917 se vrátil do Ruska, fakticky jako německý agent, s cílem podlomit bojeschopnost ruské armády. Po nezdařeném pokusu o komunistický převrat v červenci 1917 odešel do Finska, ale již v říjnu (listopadu) 1917 řídil spolu s L. D. Trockým povstání v Petrohradě (Říjnová revoluce v Rusku), jež smetlo Prozatímní vládu. Lenin stanul v čele revoluční vlády rady lidových komisařů, jíž předsedal až do své smrti. Příměří s centrálními mocnostmi (brestlitevský mír) a pozemková reforma v roce 1918 byly ruským obyvatelstvem přijaty, ale pokus o komunistickou ekonomickou revoluci a současně vedení občanské války vedly koncem roku 1920 ke kolapsu ruské ekonomiky. Na jaře 1921 byl proto nucen souhlasit s odklonem od “válečného komunismu” a se startem NEP (nové ekonomické politiky). Jeho nedobrý zdravotní stav se prudce zhoršoval (zejm. po pokusu o atentát dne 30. 8. 1918), proto se od roku 1923 prakticky již neúčastnil politického života. K mýtům 20. stol. patří mj. teorie, že komunistickou totalitu nastolil až J. V. Stalin. Teorii, jejímž výsledkem byl totalitární systém, propracoval právě Lenin (významně přispěl L. D. Trockij) a současně ji uvedl do praxe (viz též leninismus), jak o tom svědčí likvidace politické opozice všech směrů i soukromého vlastnictví. Z díla: Materialismus a empiriokriticismus, Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu, Stát a revoluce.

  říjnová revoluce v Rusku, též Velká říjnová socialistická revoluce – vojenský převrat ze dne 7. 11. (25. 10. podle starého ruského kalendáře) 1917, provedený rudými gardami v Petrohradě pod vedením vojenského revolučního výboru při petrohradském sovětu, jemuž předsedal L. D. Trockij. V. I. Lenin byl v ilegalitě ve Finsku a přijel do Petrohradu těsně před zasedáním II. všeruského sjezdu sovětů (7. 11.); s L. D. Trockým a dalšími představiteli bolševiků se rozhodli vyhlásit povstání ještě před zahájením sjezdu, který se obratnou manipulací stal bolševickým. Zajištěním důležitých komunikací, ministerstev a dalších významných institucí, včetně obsazení Zimního paláce večer 7. 11., kdy se připojili námořníci krondštadtské posádky, byla akce v Petrohradě dovršena (obyvatelstvo se neúčastnilo). 8. 11. byla zatčena Prozatímní vláda a provoláním “K občanům Ruska!” bylo veřejnosti oznámeno, že moci se jménem dělnické třídy ujímá bolševická strana. Sjezd ve dnech 7. – 9. 11. ustavil tzv. dělnicko-rolnickou vládu, která ještě na sjezdovém jednání přijala Dekret o míru a Dekret o půdě. Státní aparát byl nahrazen bolševickým. Začátkem listopadu byla nastolena bolševická moc v dalších důležitých městech, 25. 11. v Moskvě, kam byla po vyhlášení sovětské ústavy z roku 1918 přestěhována bolševická vláda. V. I. Lenin prosadil v roce 1918 uzavření příměří s Německem (brestlitevský mír). Leninova vláda odrazila všechny vnitřní i vnější pokusy o změnu poměrů, včetně snah socialistů sdružených ve Výboru pro záchranu Ruska, a v občanské válce v Rusku v letech 1918 – 21 své vítězství uhájila.

  leningradská blokáda, obležení Leningradu (dnes Sankt-Peterburg) německou armádou během 2. světové války. Pro intenzívní odpor zejm. obyvatel Leningradu se německé armádě v zimních měsících 1941 nepodařilo Leningrad obsadit, proto zvolila blokádu. Město zůstalo v obklíčení téměř 900 dní (zemřelo více než 1 mil. civilistů hladem, zimou i v důsledku bombardování). Až v lednu 1944 byli Němci sovětskou armádou donuceni ustoupit.

  leninismus, soubor filozofických, ekonomických a politických tezí V. I. Lenina; revidovaný marxismus. Lenin dokazoval (Stát a revoluce), že revoluce povede k přímé (nereprezentativní) vládě dělníků a rolníků, načež stát se svým donucovacím aparátem “odumře” (vznik beztřídní společnosti ). Vzhledem k tomu, že revoluce musí být řízena předvojem proletariátu, čili komunistickou politickou stranou (tj. disciplinovanou organizací profesionálních revolucionářů, vybavených “vědeckým světovým názorem”), Leninova teorie přímé vlády se záhy v praxi změnila v totalitní vládu jedné politické strany nad celou společností. Dalším zužováním zdroje moci vznikl z leninismu stalinismus.

  Marx Karl, * 5. 5. 1818, † 14. 3. 1883, německý filozof, ekonom a politik. Spolu s F. Engelsem zakladatel marxismu jako vědecké teorie komunistického hnutí; aktivně činný v mezinárodním dělnickém hnutí. 1847 – 48 napsal spolu s F. Engelsem pro Svaz komunistů Komunistický manifest. Po roce 1849 žil většinou v Londýně. Spoluzakladatel a sekretář I. internacionály; ostře potíral anarchismus (M. A. Bakunin) a učení F. Lassalla. – Zpočátku mladohegelovec, ovlivněn L. Feuerbachem, zejm. jeho teorií odcizení. Později odmítl z materialistických pozic Hegelovo učení o absolutní ideji jako základu světa a materialisticky reinterpretoval Hegelovu dialektickou metodu (viz též materialismus dialektický). Člověka pochopil jako souhrn společenských vztahů, jejichž základem jsou vztahy vznikající při materiální výrobě a dělbě práce (viz též materialismus historický). Na základě podrobné analýzy ekonomického mechanismu kapitalistické společnosti volné soutěže (Kapitál) dospěl k přesvědčení o historickém poslání proletariátu a nevyhnutelnosti nastolení nové beztřídní společnosti, která vyřeší všechny reálné rozpory a problémy a bude znamenat úplnou emancipaci lidstva. Výrazně ovlivnil dějiny 2. pol. 19. a 20. století, inspiroval různé proudy levicově orientovaného filozofického a ideologického myšlení. Další díla: Ekonomicko-filozofické rukopisy, Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta.

  Engels [engls] Friedrich, * 28. 11. 1820, † 5. 8. 1895, německý filozof a ekonom; spoluzakladatel marxismu a komunistického hnutí, aktivně činný v I. a II. Internacionále. Spolu s K. Marxem formuloval základy dialektiky materialismu i materialistického učení o dějinách a historickém poslání dělnické třídy. Pokusil se o materialistickou interpretaci výsledků vědeckého poznání 19. stol. Na některá jeho zjednodušení a zploštění filozofických i ekonomických problémů navazoval dogmatický marxismus 20. stol. Z díla: Anti-Dühring, Dialektika přírody, Německá selská válka.

  Brežněv Leonid Iljič, * 19. 12. 1906, † 10. 11. 1982, sovětský politik. Stranickou kariéru začal na Ukrajině v 30. letech. Za války politický komisař v armádě, dosáhl hodnosti generálporučíka. V roce 1950 první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany (ÚV KS) Moldávie, v letech 1954 – 56 první tajemník ÚV KS Kazachstánu, 1957 člen politbyra, 1960 – 64 a od 1977 předseda Nejvyššího sovětu. 1964 se aktivně podílel na pádu N. S. Chruščova, jmenován prvním tajemníkem; 1966 generální tajemník. Vnitřní politika Brežněva se vyznačovala stagnací, zahraniční politika agresivitou, posilováním impéria a jeho vojenské moci, přestože se Brežněv propagandisticky hlásil k mírovému soužití se Západem. V posledních letech vlády nemocen.

  Brežněvova doktrína, doktrína proklamovaná L. I. Brežněvem po invazi do ČSSR v roce 1968. S využitím jedné formulace ve Varšavské smlouvě dokazovala oprávněnost útoku vojsk Varšavské smlouvy v zájmu “ochrany" socialismu.

  Chruščov Nikita Sergejevič, * 17. 4. 1894, † 11. 9. 1971, sovětský politik. Za 2. světové války politický komisař, poté v nejvyšších funkcích na Ukrajině, jeden ze čtyř Stalinových oblíbenců posledního období (G. M. Malenkov, L. P. Berija, N. S. Chruščov, N. A. Bulganin). Po Stalinově smrti zvítězil v boji o získání moci. Izoloval L. P. Beriju, nařkl jej z politických přečinů a po Berijově popravě si přivlastnil jeho program rehabilitací a mezinárodního uvolnění (mírového soužití). Na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956 přednesl Pospělovovu zprávu o “kultu osobnosti”, která založila jeho věhlas bojovníka proti stalinismu. V roce 1957 ubránil své postavení proti bývalým Stalinovým spolupracovníkům (V. M. Molotov, L. M. Kaganovič, G. M. Malenkov aj.), které vyloučil ze strany. 1958 se chopil všech funkcí a stal se diktátorem. Jeho politika byla nekompetentní a bezkoncepční; katastrofální stav zemědělství a kultury se ještě zhoršil, nedůsledná ekonomická reforma zůstala bez výsledků. V zahraniční politice striktně přes mírovou rétoriku zastával stalinské hledisko “vývozu” komunismu (invaze do Maďarska v roce 1956, karibská krize 1962). Ač to neměl v úmyslu, probudil svými projevy reformátorské snahy v komunistickém hnutí. V létě 1964 se proti němu postavil zbytek vedení Komunistické strany Sovětského svazu a v době jeho dovolené v Praze bylo připraveno odvolání (Chruščov je bez odporu přijal; koncem 60. let nadiktoval rozsáhlé paměti, v nichž vysvětlil své počínání).

  Gottwald Klement, * 23. 11. 1896, † 14. 3. 1953, český politik; prezident Československé republiky v letech 1948 – 53. V květnu 1921 se účastnil založení KSČ (Komunistické strany Československa), 1921 – 26 komunistický funkcionář na Slovensku, od 1925 člen Ústředního výboru KSČ. 1926 – 29 vedl úspěšný boj za bolševizaci KSČ, který vyvrcholil jejím pátým sjezdem v roce 1929. Poté generální tajemník KSČ (v posledním období předseda strany; tato funkce již nebyla po jeho smrti obnovena), 1928 – 43 i člen exekutivy Komunistické internacionály. V letech 1934 – 36 a 1938 – 45 žil v Moskvě. V prosinci 1943 jednal s E. Benešem o budoucím uspořádání ČSR, podílel se na vypracování Košického vládního programu. 1945 místopředseda vlády, 1946 – 48 předseda vlády. Od léta 1947 usiloval podle moskevských pokynů o stalinský model komunistické diktatury v ČSR, v únoru 1948 hlavní stratég komunistického puče a nastolení totalitního režimu. Nese hlavní odpovědnost za nezákonnosti, zvůli a policejní i justiční teror konce 40. a zač. 50. let.

  Husák Gustáv, * 10. 1. 1913, † 18. 11. 1991, slovenský politik; účastník Slovenského národního povstání. Po roce 1945 připravoval komunistický převrat na Slovensku likvidováním pozic Demokratické strany. V roce 1948 hlavní exponent únorového puče na Slovensku. 1950 v rámci vnitrostranické čistky zbaven všech funkcí, 1951 zatčen a obviněn ze slovenského nacionalismu, 1954 odsouzen k doživotnímu žaláři. V roce 1960 amnestován, 1963 rehabilitován. 1968 místopředseda vlády ČSSR. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 jeden z nejrozhodnějších odpůrců reformního komunismu a čelný představitel normalizačního režimu. 1. tajemník ÚV KSČ (ústředního výboru Komunistické strany Československa) od dubna 1969, 1971 – 87 generální tajemník, od 1975 prezident. Hlavní reprezentant brežněvovské linie; bránil se jakýmkoli změnám i po nástupu M. S. Gorbačova v SSSR. V prosinci 1987 odešel z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ, 10. 12. 1989 byl donucen k abdikaci z funkce prezidenta, když těsně před tím jmenoval novou vládu “národního porozumění”.

  Novotný Antonín, * 10. 12. 1904, † 28. 1. 1975, český politik a státník. Od roku 1921 byl členem KSČ (Komunistické strany Československa), ve 20. letech funkcionář komunistického tělovýchovného hnutí. V letech 1937 – 38 byl krajským tajemníkem KSČ v Hodoníně. V letech 1941 – 45 byl vězněn v koncentračním táboře. Po osvobození byl v nejvyšších stranických funkcích. V letech 1951 – 53 byl tajemník, v letech 1953 – 56 první tajemník ÚV KSČ, v letech 1957 – 68 prezident. Podílel se na nezákonnostech v 50. letech, v 60. letech brzdil revizi politických procesů i rehabilitace. Svými postoji přispěl k vyhrocení rozporů uvnitř vládní garnitury, čímž otevřel cestu k mírné liberalizaci. V roce 1968 byl ostře kritizován; na nátlak veřejnosti rezignoval na všechny své funkce.

  Lincoln [linkoln] Abraham, * 12. 2. 1809, † 15. 4. 1865, americký politik a státník; původně právník. V letech 1834 – 41 byl poslancem whigů v parlamentu státu Illinois, v letech 1847 – 48 byl členem Kongresu. V roce 1854 byl jedním z organizátorů Republikánské strany, od roku 1856 stál v jejím čele. V letech 1861 – 65 byl šestnáctým prezidentem USA. Zvolení Lincolna prezidentem, umožněné rozkolem v Demokratické straně, vedlo bez ohledu na jeho umírněný program v otázce otroctví k vypuknutí občanské války v USA. Přes počáteční politické a vojenské porážky se nosnou a perpektivní stala Lincolnova linie národní jednoty, šancí všech občanů, rovnosti nezbytné pro zachování demokratických svobod, jež byly dědictvím amerického boje o nezávislost; posílením této linie byla 19. 11. 1863 Gettysburská adresa. Politická rekonstrukce jižních států do unie narazila na odpor severních radikálů. Krátce po kapitulaci Jihu v roce 1864 byl Lincoln znovu zvolen prezidentem. V dubnu 1865 jej ve Fordově divadle smrtelně zranil jižanský fanatik, herec J. Wilkes Booth (1838 až 1865). Lincolnova osobnost se stala ztělesněním politických ctností amerického národa.

  Kennedy John Fitzgerald, * 29. 5. 1917, † 22. 11. 1963, americký politik; bratr Roberta Kennedyho. Pocházel z bohaté americké rodiny irského původu. Od 1946 ve Sněmovně reprezentantů, od 1953 v Senátě. Prezidentských voleb se účastnil již 1956, ale neuspěl. 1957 laureát Pullitzerovy ceny za studii Profily odvahy. 1960 těsnou většinou zvítězil nad republikánem R. Nixonem; prezident v letech 1961 – 63. První katolík v úřadě prezidenta. Ve svém ambiciózním programu, nazvaném Nová hranice (New Frontier), kritizoval Eisenhowerovu éru, hlásil se k rooseveltovské tradici a hledal oporu v mladé a podnikatelské Americe. Vnitřní nesnáze chtěl napravit keynesismem, omezoval nezaměstnanost a inflaci, za hlavní cíl vyhlásil péči o chudé a o černochy. Kvůli republikánské většině ve Sněmovně však část svého programu neprosadil. V zahraniční politice usiloval o obnovení vedoucího postavení USA ve světě, 1961 zahájil nákladný vesmírný program, 1962 obhajoval snížení celních poplatků (tzv. Kennedyho kolo), prostřednictvím McNamary formuloval doktrínu pružné odvety. Snažil se čelit mezinárodním krizím, zvl. karibské krizi a berlínské blokádě. Pro Latinskou Ameriku vyhlásil program Aliance pro pokrok, nezabránil však eskalaci války ve Vietnamu, ač nebyl jejím zastáncem. Zavražděn v Dallasu.

  karibská krize, kubánská krize – konfrontační střet mezi SSSR a USA v říjnu 1962. Rozvědka USA odhalila tajné umisťování sovětských atomových raket na Kubě. Z nařízení amerického prezidenta J. F. Kennedyho byla uvedena do pohotovosti část amerických vojenských sil a zahájena blokáda Kuby; USA vyzvaly SSSR k demontáži raket. 27. 10. stály obě velmoci na konfrontačních stanoviscích a hrozil jaderný konflikt. Při následném jednání se SSSR zavázal odvézt své rakety za příslib USA, že neprovede na Kubě z žádných důvodů intervenci.

  komentářů 0

• Vltavská povodeň

  Vltavská povodeň zasáhla Prahu.

  Původcem této události je "hrázný" Lipenské přehrady, který je zároveň starostou této obce.

  Tam je na Vltavském toku první vodní elektrárna (ve které jsem před asi 25 lety byl a celou prošel) tak vím oč jde. Už tehdy vykazovala četné praskliny volající po opravě. Přesto, že tato elektrárna je obrovská tak může být za normálních okolností v provozu 2x 2hod. denně.

  Začalo tam hustě pršet. Zde pršelo také ale podstatně méně. Tam pršelo opravdu silně

  několik dní (4 - 6). Obyvatelé v domě na svahu, stojí tam asi 80 let. Když tak pršelo 2 dny tak už jim tekla voda do sklepa a nejenom jim. Když vyšli na dvůr s travnatým povrchem v gumovkách tak se nedalo jít protože se gumovky zabořily a nemohl jsi udělat další krok. Začali se scházet dobrovolní hasiči a chodili dům od domu a ze sklepů čerpali vodu. Přidávali se další "záchranáři" a později nějakej ten voják. Hrázný Lipna měl radost, že bude mít hodně vody na zvýšenou výrobu elektřiny a bude v balíku. Když pršelo nepřetržitě 4 dny tak "hrázný" Lipna zjistil, že to co nasysloval bude muset vypustit urychleně jinak hráz praskne. Informoval 12 hodin dopředu, aby se udělali hráze z pytlů s pískem u továren a v místech kde by vznikla velká škoda. No něco stihli ale moc ne a když tak částečně.

  Když to pustil tak to v tomto 10ti km úseku a dalších 10 km za Vyšší Brod zatopilo cca 50 domu, částečně továrny na papír (jsou tam 3). silnice a železniční trať včetně nádražích a vagónů, lokomotivy elektrické. Samozřejmě čističku městského vodovodu takže tekla z kohoutků močůvka. Voda na jídlo kupovat v obchodech, ale ty byly buď zatopené nebo prázdné vykoupené, protože zásobovací cesty byly zatopeny. Tak to tam vozili záchranáři na lodičkách a vrtulníkem. Vozili jen nejnutnější, hlavně tu vodu pitnou v PE lahvích a chleba, prostě holý základ. Elektřina nešla několik dní, mobilní telefony nefungovaly.

  Pouze fungovaly telefony pevné od Telecomu takže bylo tam jediné spojení se světem

  No a teď sem vložím přehled vodních nádrží na Vltavě:

  .

  Lipno má objem vody 308 000 000 kubíků

  Orlík má objem vody 716 000 000 kubíků

  Kamýk - objem vody 13 000 000 kubíků

  Slapy - objem vody 269 000 000 kubíků

  Štěchovice - objem vody 11 000 000 kubíků

  Vrané - objem vody 11 000 000 kubíků

  CELKEM: 1 328 000 000 kubíků vody

  Objem vody před Kolínským jezem je: 1 894 000 pro porovnání.

  Takže to je 6 přehrad a u každé je vodní elektrárna. Každý "hrázný" kalkuloval podobně jako ten Lipenský. Rozdíl byl jen v tom, že ostatní si tolik nedovolili, neboť délka ostatních hrází je delší a nevydržely by tak velkou zásobu. Lipenská je krátká cca 30 - 50 metrů a vysoká 100 metrů.

  U ostatních je ten poměr obrácený.( výška - délka). Takže jak to pustilo Lipno tak to museli

  otevřít všichni ostatní a přizpůsobit se té porci z Lipna a ještě k tomu něco přidat.

  V Českých Budějovicích šly obyvatelé ráno do práce vody po ulicích přiměřeně všechno ještě jezdilo. Jako v Praze, vždyť se vlastně nic nedělo jen teklo trochu víc vody, ještě že tam není metro. Když šly z práce domů tak museli přejít ulici kudy tekla vlastně řeka, výška vody asi 1 metr. Aby jí mohli přejít tak se museli svléknout, šaty do ruky nad hlavu.

  Jak to dorazilo do Prahy to je dostatečně známo z televizóru. Zajímavé záběry nikdy žádné

  z oblasti Lipna, maximálně tu a tam něco z Č.Budějovic.

  Když nastal kritický den kdy stoupla hladina v Praze úplně nejvýš jak odpoledne hlásil rozhlas, že metro stále jezdí. Podle výšky hladiny kterou přesně popsali tím, že se dalo přejet jen po mostě Hlávkovým, ostatní byly pod vodou tak mi bylo jasné, že aby v tomto jezdilo metro je šílenství. V rozhlase informovali lidi, že metro jezdí bez problémů a nic mu nehrozí ať jezdí metrem protože tramvaje a některé autobusy už neměli kudy jet. Kolem 19té hodiny

  pak začali říkat, že z "bezpečnostních důvodů" bude provoz metra ukončen mezi 21 - 22hod.

  Normálně končí kolem půlnoci. No tak to dopadlo tak, že některé soupravy už nestačili

  dojet na konečnou, zastavili v nějaké stanici a všichni obsluha i cestující utíkali nahoru.

  Takhle tam zůstaly asi 3 soupravy a zrovna náhodou to byly ty které byly před generální

  opravou takže se vlastně nic nestalo. Jak se metro zaplavilo je známo. Nevím, ale mě bylo

  jasné, že metro měli zastavit hned odpoledne aby stačily uzavřít všechny uzávěry. Nakonec

  jim to vyplavilo i centrum odkud se to dalo všechno ovládat.

  No a tady v Kolíně na Labi když slyšeli co se děje na Vltavě v jižních čechách tak začali

  mohutně a přehnaně vypouštět úplně zbytečně, některý den i 100 kubíků. Protože na severu

  napršelo snad jen 5% co na jihu. Takže když dorazila Vltava na soutok s Labem tak Labem

  alespoň v Kolíně protékalo pouze 10 kubíků, protože už neměli co vypouštět. No a tak se

  stalo, že na tom soutoku teklo Labe obráceně a smetlo to tam ty známé vesnice.

  komentářů 0

• Studená válka

  Pochybovači, přečtěte si tu knihu (o Mašínech)!

  JAN NOVÁK PŘIPOMNĚL NEJVĚTŠÍ PŘÍBĚH STUDENÉ VÁLKY

  Jan Novák (* 1953), kolínský spisovatel píšící anglicky a žijící v USA, scénaristický spolupracovník Miloše Formana, napsal po sedmileté pauze knihu, která díky nakladatelství Petrov vyšla před několika týdny v českém překladu a vzbudila velký ohlas. Dočíst jste se o ní mohli v kulturních rubrikách všech velkých novin, recenze by zabraly mnoho stran strojopisu... Neméně se mluví i o hlavních hrdinech této knihy, bratrech Ctiradu a Josefu Mašínových, v souvislosti s požadavkem, aby jim prezident republiky propůjčil státní vyznamenání. Zde je dobré upozornit, že bratři Mašínové již jedno vyznamenání "Za chrabrost" mají. Obdrželi ho v roce 1946, kdy jim bylo 14 a 15 let, od prezidenta Edvarda Beneše za svoji protifašistickou činnost. Kolíňákům bych ještě rád připomenul, že Mašínové jsou svým způsobem "naši lidé" z nedalekých Lošan, kde se narodil jejich otec, legendární hrdina dvou válek, brigádní generál im memoriam. Ovšem statek, který zde jejich rodině patřil přes 400 let, jim byl po únorovém převratu v roce 1948 komunistickými zloději zestátněn.
  Dokumentární román "Zatím dobrý - Mašínovi a největší příběh studené války" vydal Petrov v překladu Petry Žallmannové. "Zřejmě žádný příběh z moderních českých dějin nevyvolává tolik protikladných soudů jako případ bratrů Mašínových. Jaké stanovisko zaujmout k tomu, co se tehdy stalo? A jsme vůbec s to pochopit, co všechno aktéři tohoto příběhu prožívali?" píše se na záložce knihy, která váží třičtvrtě kilogramu, má 800 stránek a čte se prý jedním dechem.
  "O bratrech Mašínových jsem se poprvé doslechl od Miloše Formana, který na poděbradském gymnáziu seděl v lavici vedle budoucího člena jejich odbojové skupiny Zbyňka Janaty. Když jsem si uvědomil, jak strhující je tento příběh, a vytušil, že osudy celé rodiny zrcadlí středoevropské dějiny dvacátého století, podařilo se mi oslovit Pepíka Mašína, s nímž jsem se začal scházet a otevřeně si povídat o všech neuvěřitelných zážitcích a zkušenostech jeho života." Tak mluví o svých motivech k napsání knihy Jan Novák.
  
  NIKDO JE NEZNAL
  
  Bratry Mašíny a "největší příběh studené války" u nás před rokem 1989 nikdo neznal. Většina národa má ještě dnes o době, ve které se odehrával jejich zápas, značně zkreslené představy. Názory, které v nás šikovná komunistická propaganda za 40 let ukovala, nelze rozptýlit snadno a svědectví vyvažující omyly mají svoji důležitost. Každý, kdo o případu bratří Mašínů začne shromažďovat fakta a hodnotit je, s nimi bude asi brzy sympatizovat. Tak, jako kdysi gestapo, začala rodinu Mašínových již koncem roku 1947 navštěvovat státní bezpečnost. Bratři Mašínové byli postupně dvakrát zatčeni, starší byl dva a půl roku v Jáchymově. Na to, že organizují odboj, se naštěstí nepřišlo. K nepřátelství vůči režimu měli nepřeberně důvodů. Režim je šikanoval, ukradl rodinný statek, pošpinil památku jejich otce... Protikomunistická odbojová skupina bratří Mašínů při svých akcích zastřelila dva příslušníky SNB a ozbrojeného pokladníka. V říjnu 1953 se Ctirad a Josef Mašínové, spolu Milanem Paumerem, Václavem Švédou a Zbyňkem Janatou rozhodli utéct do americké zóny v západním Berlíně. Tři z pětice, pronásledované pětadvacetitisícovou armádou policistů, vojáků a specialistů, nakonec svého cíle po měsíční dlouhé strastiplné cestě dosáhli. Stejně jako mnozí další si mysleli, že se schyluje k válce, která republiku osvobodí od komunistického teroru. Na úmysl brzkého návratu však museli zapomenout.
  
  VÝBĚR Z RECENZÍ
  
  Marta Ljubková (www.literatura.cz):
  Osudy Mašínovic rodiny předkládá Novák jako skutečně velký příběh se vším všudy. Vytváří zde pravé hrdiny z masa a kostí, ale schopné nadlidských výkonů. Je celkem lhostejné, nakolik čerpá ze skutečnosti, jeho příběh funguje totiž především jako román - a to jako román čtivý, dobrodružný, ba strhující. Nejnapínavější jsou paradoxně zejména první kapitoly, pojednávající o Mašínovi starším, a téměř poslední, líčící osud v Čechách zůstavší sestry Zdeny. Hrdinství zcela jiného typu, beze zbraně, a přesto silné.
  Bez ohledu na sem tam se vyskytující banality se Novákovi podařilo napsat román takového typu, který se na českých knižních pultech už dlouho neobjevil.
  
  Jiří Padevět (Týdeník Rozhlas):
  Jeden útěk se zapsal do české historie. Pro někoho jako nejhorší projev kontrarevoluce a agentů imperialistických rozvědek, pro jiného jako jedno z mála statečných vystoupení proti komunistickému režimu. Ano, mluvím samozřejmě o útěku bratří Mašínů a Milana Paumera za železnou oponu, neboť o této, jistě pozoruhodné kapitole českých dějin, vydal spisovatel Jan Novák v nakladatelství Petrov dokumentární román "Zatím dobrý". Všichni, kdo hodnotí Mašíny a jejich boj proti komunismu, by si měli uvědomit dvě věci. První je prostředí, ve kterém oba vyrůstali: vzor otce, jednoho z největších hrdinů protinacistického odboje, jistě na syny působil obrovskou silou. Druhou věcí je doba, v níž svůj odboj skupina rozvíjela. Mluvíme totiž o počátcích komunistického režimu v Československu. O počátku režimu, který bez jakýchkoliv ohledů zabíjel vlastní občany kvůli odlišnému názoru (a pokud je nezabíjel, tak je alespoň poslal holýma rukama třídit uran, který potřebovali soudruzi v SSSR do svých mírových bomb). O počátcích režimu, který v řadách své tajné policie zaměstnával sadisty a bývalé konfidenty gestapa a ještě je vyznamenával. O počátcích režimu, který nechal celou gubernii obehnat ostnatým drátem a zřídil cosi, co se velmi vznosně jmenovalo Pohraniční stráž. Mluvím o komunismu, proti kterému se bratři Mašínové jako jedni z mála nebáli postavit se zbraní v ruce.
  "Zatím dobrý" je příběh o odvaze, o jasném cíli a o zlu. O zlu, proti kterému se nakonec vždycky musíte postavit, jinak vás pohltí. Proč se asi Josef a Ctirad nikdy nevrátili domů?
  
  Jan Pulkrábek (Reflex):
  Sotva které téma od pádu komunismu vyvolává tolik protichůdných reakcí jako činnost odbojové skupiny bratrů Mašínů... Největší předností Novákova románu je zasazení událostí do širokých dobových souvislostí. Své vyprávění začíná autor v roce 1915, kdy Josef Mašín st. narukoval do rakousko-uherské armády. Pozdější zkušenosti z československých legií Mašín znovu zužitkoval jako jeden z pověstných "tří králů" během nacistické okupace, přičemž neváhal zaplatit cenu nejvyšší. Právě zde lze nalézt i možný interpretační klíč k příběhu jeho synů. Situace v letech 1951-1953, kdy působila bezejmenná odbojová skupina vedená bratry Ctiradem a Josefem Mašínovými, se od té protektorátní de facto příliš nelišila. Politické popravy, koncentráky a násilné zabavování majetku tehdy patřily ke každodenní realitě a tvrdě zasáhly i do života jejich rodiny. Není proto divu, že bratři, vedeni otcovým příkladem, vzali do rukou zbraně a zločinnému režimu vyhlásili soukromou válku.
  Ačkoliv se Novák netají obdivem k jejich odhodlání, nezastírá, že měli více nadšení než zkušeností. Stačilo naučit se lepším chvatům, nasadit si masky nebo dávat větší pozor na zbraň a policisté Kašík a Honzátko i pokladník Rošický by zůstali naživu. O jejich smrti totiž nebylo rozhodnuto předem, na rozdíl od mnoha politických vězňů, jejichž rozsudky soudu nadiktovalo samotné politbyro. Vzpomínky zainteresovaných, především Josefa Mašína, i dosud publikovanou odbornou literaturu autor úspěšně přetavil do rozsáhlé románové fresky. Osvědčil přitom vytříbený smysl pro kompozici i tempo vyprávění. Krátké úsečné věty udržují rychlý dějový spád, a především akčním scénám dodávají nevšední životnost. Na velice dobrém vyznění knihy se v neposlední řadě podepsala i svědomitá redakční příprava. Jak už to v případě velkých příběhů chodí, většina otázek zůstává nezodpovězena a mnoho nových vyvstává. Na hrdinství či vinu bratrů Mašínových si nakonec musí každý udělat názor sám. Není však na škodu si nad románem Jana Nováka připomenout, jak se žilo v zemi, kde soudruzi vyhlásili třídní boj každému, kdo nesdílel jejich představu světlejších zítřků.
  
  Vladimír Karfík (HN.ihned.cz):
  Jan Novák označuje knihu jako "pravdivý román", říká, že se "drží faktů, pokud to jde" a není důvodu mu nevěřit. Bohužel za fakta nejde, neklade si hlubší otázky, skutečnost je buď černá anebo bílá jako u dobrodružné četby. Analogie odvahy a nesporného jednání otce vojáka, jak je líčí v úvodu románu, jednoduše implikuje obdobu povahy a činnosti jeho synů bez hlubší psychologické a společenské motivace.
  Jako kdyby mu šlo především o filmovým střihem vyprávěné poutavé čtení, o jehož smyslu a pravdivosti není pochyb. Když se však poprvé sejde s Pepou jeho sestra a ptá se ho, jestli přemýšleli dopředu, "co bude pak", jestli mysleli na následky, bratr odpoví "Ne, byli jsme moc mladí."
  V tom je asi nejpravdivější poselství celé knihy.
  
  PETICE A METÁLY
  
  Městské zastupitelstvo v Sadské udělilo Josefu a Ctiradu Mašínovým roku 1998 čestné občanství. Petici za projevení úcty členům odbojové skupiny bratří Mašínů zaslali nejvyšším státním představitelům roku 2000 signatáři, na jejichž čele byl mezi jinými i současný starosta Kolína Jiří Buřič (ODS). Zato senátor našeho obvodu Jan Rakušan (ČSSD) nepodpořil při nedávném projednávání návrh udělit Mašínům státní vyznamenání.
  
  

  komentářů 0

• Zážitky ze života

  Návštěva lékařské pohotovosti.

  Říznul jsem se do prstu odpoledne 8.5.2004. Amatérsky ošetřeno a jel jsem na noční směnu, která je od 18.00 hodin do 6.00 hodiny ranní dne 9.5.2004. Po této 12ti hodinové směně jsem navštívil lékařskou pohotovost v 6.15 hodin. Nápis na dveřích zní takto: Lékařská pohotovost všední dny od 17.00 hodin do 7.00 hodin. Soboty, neděle, svátky – nepřetržitě. Přistoupím k těmto dveřím, které jsou zamčeny a zvoním na zvonek. Ozve se mi hlas „co potřebuji“, vysvětluji svůj problém, říznutí do prstu včerejší den a amatérské ošetření a že bych si přál ošetření odborné. Bylo mi řečeno do mikrofonu ať jdu v nejmenované nemocnici

  na chirurgické oddělení. Učiním tak vyhledám v areálu zmíněné oddělení, kde je otevřena dokořán jedna ordinace a ve vedlejší ordinaci vidím uklízečku jak vytírá podlahu. Do otevřené ordinace, kde asi schla podlaha po vytření jsem mohl volně vstoupit a odnést co by se mi vešlo do kapes bundy a nikdo by nic nezpozoroval, leda že by tam měly kamery o čemž silně pochybuji. Zeptal jsem se uklízečky kde najdu nějaký zdravotnický personál. Ukázala mi na jedny dveře kdesi v rohu. Vedle dveří bylo tlačítko podobající se zvonkovému tak jsem ho stiskl. Načež se v této ponuré chodbě rozsvítily světla. Domníval jsem se že tak učinila přítomná uklízečka, aby se podívala na vytíranou podlahu jak jsem jí asi pošlapal. Mé domnění bylo klamné. Uklízečka mi řekla že zmíněným tlačítkem jsem rozsvítil světla a že na dveře musím zabouchat. Učinil jsem dle rady. Po chvíli se otevřely a v nich stála žena neurčitého věku a neurčité funkce neboť vypadala poněkud hůře než uklízečka. Zeptala se mě co chci, nikoliv co si přeji. Vysvětlil jsem jí svůj problém nahoře již popsaný. Řekla mi, že žádný doktor zde není že je na vizitě. Ptal jsem se dál v kolik hodin bude přítomen odpověď: nejdříve v 8 hodin. Dále se ptám do kolika hodin zda i odpoledne mi bylo řečeno: nejpozději do 10 hodin pak tam už celý den nebude. Po každé odpovědi mi tato žena přivírala dveře před nosem na znamení, že se mnou skončila. Mimochodem vizita v 6.15 hodin ráno je zřejmě nejvhodnější doba kdy navštívit nemocné na lůžkovém oddělení. Pozdější termín by hrozilo nebezpečí, že by pacienti mohli courat po areálu a pan doktor by je neshledal na svých lůžcích. S tímto zjištěním jsem se vrátil zpět k zamčeným dveřím pohotovosti. Zazvonil

  jsem a když se mi ozval už známý hlásek, jsem řekl jak jsem dopadl tam kam jsem byl poslán. Také jsem se ptal zda je přítomen lékař. Bylo mi řečeno zase do mikrofonu, že lékař se na pohotovosti žádný nenalézá. Ptal jsem se co tedy mám dělat, že to krvácí. Bylo mi řečeno ať si to zavážu a v pondělí v pracovní den jdu za svojí lékařkou. Odjel jsem tedy domů spát do vesnice vzdálené 10km. Když jsem jel k večeru opět na noční směnu tak jsem vyjel dříve abych se pokusil o úspěch ve městě na lékařské pohotovosti. Dorazil jsem ke vstupním dveřím v 17hodin. Dveře byly tentokrát odemčené a v čekárně nikdo. Z ordinace se ozýval slabý ruch dobré znamení, že tam asi jsou nějací lidé. Po chvíli přišli ještě dva lidé s nějakou potřebou. Po 5ti minutách se otevřely dveře ordinace a usměvavá žena mě zvala dále. Brzo jsem zjistil, že se jedná o lékařku a též tam byla přítomna sestra. Takže pohotovost se nalézala v kompletní sestavě. Mladé lékařce jsem vysvětlil svůj problém a ihned se mi začala vzorně věnovat s naprostou profesionální samozřejmostí. Laický provizorní obvaz sundala, posoudila míru zranění a její nadějné vyhlídky na zdárné uzdravení, neboť laické ošetření bylo prý provedeno šikovně. Po té mi ošetřila ránu odborně a zavázala. Potvrzení o tom, jestli náhodou nemá ten nůž vzteklinu po mě nepožadovala. Po té se zeptala kdy jsem byl očkován proti Tetanu. Když jsem odpověděl, že před osmi lety tak řekla, že mě musí ještě přidat tetanovou injekci což je běžné při úrazech kdy uplyne doba delší než 5 let od preventivního očkování. Sestřička zatím vykonala nezbytnou administrativní práci s tím spojenou. Vše trvalo cca 10 minut a mohl jsem jít v klidu na svou noční směnu, že jsem byl odborně ošetřen. Samozřejmě, že mě upozornili, že musím sedět alespoň 15 minut v čekárně zda se neprojeví nějaké vedlejší účinky po píchnutí injekce.

  Ze všeho toho plyne, že když dva dělají totéž, není to vždy totéž.

  Pro úplnost dodávám, že zmíněný ochotný personál se jmenuje MUDr. Pospíšilová a sestřička Vejdělková Zuzana. Patří jim upřímný můj dík.

  Jména lidí kteří se mnou jednali ráno se mi bohužel nepodařilo zjistit, neb to nebylo nikde čitelné ani slyšitelné.

  komentářů 0