http://milan44.blog.cz/
povídky
Dohoda, vojensko-politický blok Francie, Ruska a Velké Británie před a za 1. světové války namířený proti Trojspolku, poté Čtyřspolku. Základem byla rusko-francouzská aliance v roce 1893, “srdečná dohoda” britsko-francouzská 1904 a britsko-ruská smlouva 1907. Za 1. světové války se rozrostla v koalici 25 států, v roce 1915 se připojila Itálie, 1917 USA a vystoupilo Rusko. V září 1914 podepsán závazek neuzavřít separátní mír s nepřátelskými státy. Koncem 1. světové války přestala Dohoda existovat.
berlínská blokáda, uzavření pozemních a vodních přístupových cest mezi západní a východní částí Německa včetně Berlína v červnu 1948 až květnu 1949. V březnu 1948 omezila sovětská strana železniční spojení Berlína s Německem. V červnu 1948 v západních zónách byla provedena měnová reforma a zóny byly postupně spojeny. SSSR reagoval uzavřením všech pozemních i vodních cest mezi západní a východní částí Německa včetně Berlína. Všechny zásoby do západního Berlína museli proto západní spojenci dopravovat leteckým mostem. 12. 5. 1949 SSSR po tajných jednáních přístupové cesty uvolnil.
berlínská zeď, přísně střežená betonová hraniční zeď, tři až čtyři metry vysoká, postavená bývalou NDR po 13. 8. 1961 kolem Západního Berlína s cílem zastavit emigraci východních Němců na západ. V letech 1945 – 61 uprchli z NDR více než 3 mil. občanů. Při pokusu o útěk bylo u zdi zastřeleno téměř 200 občanů NDR. 9. 11. 1989, pod vlivem pádu komunistických režimů ve východní Evropě, se začalo s jejím odstraňováním.
berlínský kongres, mezinárodní konference za účasti Velké Británie, Francie, Německa, Ruska, Rakousko-Uherska, Itálie a Turecka, která se konala v Berlíně 13. 6. – 13. 7. 1878; provedla revizi sanstefanského míru. Berlínský kongres uznal nezávislost Rumunska, Srbska a Černé Hory. Bulharsku zůstala jeho severní část (autonomní knížectví), jižní část (tzv. Východní Rumelie) vrácena pod tureckou správu. Rusko získalo jižní část Besarábie a oblast kolem Karsu. Rakousko-Uhersko obdrželo mandát k okupaci Bosny a Hercegoviny a k rozmístění vojenských posádek v novopazarském sandžaku. Předsedou berlínského kongresu byl O. Bismarck, nejsilnější pozici však měla britská diplomacie (B. Disraeli), která za podporu Turecka obdržela od osmanské říše Kypr. Rusku se nepodařilo vytvořit tzv. Velké Bulharsko. Rozdělení území na Balkáně se později stalo zdrojem nových konfliktů.
jaltská konference, krymská konference – schůzka představitelů tří spojeneckých velmocí (F. D. Roosevelta, W. Churchila a J. V. Stalina), které vedly válku proti Německu, konaná 4. – 11. 2. 1945 v Jaltě na Krymu. Koordinovala úsilí Spojenců v závěrečné fázi 2. světové války, stanovila jejich politiku vůči Německu na období do konce války a po jeho očekávané kapitulaci, dále zásady společné správy poraženého Německa, jeho demilitarizaci a denacifikaci. V závěrečném prohlášení vytyčeny zásady pro obnovení samostatnosti všech evropských národů, jmenovitě Polska a Jugoslávie, a vytvoření jejich vlád demokratickými prostředky. Současně rozhodnuto o založení obecné mezinárodní organizace pro udržování míru a bezpečnosti a dosažena dohoda o způsobu rozhodování Rady bezpečnosti této budoucí organizace (viz též Organizace spojených národů). Závěrečné dokumenty vyjadřovaly trvající shodu ve válečných cílech “velké trojky” a jejich společnou odpovědnost za mírové uspořádání světa a zejména Evropy po válce; učiněny významné ústupky Stalinovi. Viz též postupimská konference.
postupimská konference, mezinárodní konference tří mocností (USA, SSSR a Velké Británie) o uspořádání poválečných poměrů v Evropě; proběhla v Postupimi 17. 7. – 2. 8. 1945, účastníky byli H. Truman, W. Churchill (28. 7. nahrazen C. Attleem) a J. V. Stalin. Postupimská konference se mj. vyslovila pro politickou a hospodářskou jednotu Německa a zabývala se otázkou mírových smluv se spojenci Německa. Byla přijata tzv. Postupimská dohoda, která upravovala zejména otázky týkající se okupace Německa, jeho úplné demilitarizace, splácení válečných reparací, denacifikace německé společnosti, vysídlení německých obyvatel z ČSR, Polska a Maďarska (viz též odsun Němců a Maďarů z ČSR) a stanovení hranic Německa se sousedními státy. Postupimská konference potvrdila sovětskou převahu ve východní Evropě. Vydáno společné prohlášení o spolupráci ve válce s Japonskem.
Hitler Adolf, * 20. 4. 1889, † 30. 4. 1945, německý politik, nacistický diktátor 1933 – 45, válečný zločinec. Nespokojenost s postavením Německa a jeho územními ztrátami v důsledku versailleské mírové konference včetně poměrů ve výmarské republice jej po demobilizaci přivedla k politice. Vstoupil do Německé dělnické strany (DAP), 1921 inicioval změnu jejího názvu na NSDAP a stal se jejím předsedou. V roce 1923 se v Mnichově pokusil o puč, po nezdaru zatčen, odsouzen a vězněn – ve vězení napsal Můj boj (Mein Kampf), programový spis, v němž prezentoval svůj antisemitismus, rasismus, představy o vůdčí roli Germánů a o tzv. životním prostoru. V roce 1926 založil osobní policii SS. Ve volbách v létě 1932 získala NSDAP 37,4 % hlasů. 31. 1. 1933 byl Hitler jmenován říšským kancléřem. V boji za samovládu použil všechny prostředky, likvidoval své politické protivníky (požár říšského sněmu 1933), zbavil se nepohodlných vůdců SA (tzv. noc dlouhých nožů 1934). Po Hindenburgově smrti v srpnu 1934 vyhlásil konec republiky a začátek budování třetí říše, sebe sama pak vůdcem národa. Stal se i vrchním velitelem armády. Budoval systém jedné strany, vševládný policejní režim, v zahraniční politice postupně, v podstatě bez odporu (politického appeasementu), revidoval versaillskou mírovou smlouvu (obnova branné moci 1935, obsazení Porýní 1936, anšlus Rakouska 1938, rozbití ČSR 1938 – 39). V létě 1939 uzavřel dvě smlouvy se SSSR a 1. 9. 1939 napadl Polsko, což vyvolalo rozpoutání 2. světové války. Zpočátku měl velké úspěchy (obsadil téměř bez odporu celou Evropu), koncem léta 1940 (bitva o Anglii) a zejména přelomu 1942 – 43 (bitva u Stalingradu) došlo ke zlomu. Hitler nastolil brutální totalitní režim a teror, mnohdy se souhlasem velké části německého obyvatelstva. V červenci 1944 unikl pokusu o atentát a začal ztotožňovat svůj osud s osudem státu. Na konci války, po vstupu sovětské armády do Berlína, spáchal sebevraždu.
Národně socialistická německá dělnická strana, německy Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, NSDAP – německá politická strana založená v roce 1920 A. Hitlerem s programem všestranné opozice proti demokratickému a versailleskému systému. Propagovala teorii “čisté árijské rasy”, převzala extrémní pruský militarismus a velkoněmecký nacionalismus. Ideologii kanonizoval A. Hitler v díle Mein Kampf (1925, v mnoha rysech shodná s italským fašismem). Úspěch strany v Německu byl spojován s překonáním beznaděje za hospodářské krize a s nadějemi na zajištění nového místa pro Německo v Evropě a ve světě. Nacistický systém byl vnucen okupované Evropě v letech 1938 – 45. Po druhé světové válce byla NSDAP zrušena a rozpuštěna; ústavou Německa je její obnova zakázána.
noc dlouhých nožů, krvavá čistka v Německu, k níž došlo v noci z 29. – 30. 6. 1934. Vraždění předcházel Hitlerův rozkaz jednotkám SS (jeho přesné znění se dosud nepodařilo zjistit). Cílem byla likvidace potenciálních Hitlerových soupeřů a jiných nepohodlných osob. Útok byl namířen proti vedení SA (E. Röhm), ale zavražděni byli i generálové K. von Schleicher, G. von Kahr, G. Strasser aj. Oficiálně A. Hitler ohlásil smrt 77 lidí; odhaduje se, že jich bylo nejméně 200.
Hindenburg Paul, Paul Hindenburg von Beckendorf, * 2. 10. 1847, † 2. 8. 1934, německý generál; účastník válek prusko-rakouské 1866 a prusko-francouzské 1870 – 71. V roce 1914 po vítězství nad Rusy (srpen u Tannenbergu, září u Mazurských jezer) národní hrdina; jmenován generálem-polním maršálem. 1916 vrchní velitel pozemních sil, spolu s generálem E. Ludendorffem nastolil vojenskou diktaturu. V roce 1918 sjednal v Brestu Litevském mír s ruskými bolševiky a v březnu zahájil druhou bitvu na Marně. Po porážce a po nástupu armád USA přiměl císaře žádat o mír, řídil demobilizaci. 1925 – 34 prezident výmarské republiky; dodržoval striktně její ústavu. V lednu 1933 na radu F. von Papena jmenoval kancléřem A. Hitlera.
anšlus, německy Anschluss, připojení – původně program spojení německé části Rakousko-Uherska s Německem. V roce 1919 byl anšlus zakázán versailleskou smlouvou. Anšlus uskutečnil 13. 3. 1938 A. Hitler vstupem německých vojsk do Rakouska. V prosinci 1945 opět zakázán Spojenci.
druhá světová válka, 1939 – 45, největší ozbrojený konflikt ve světových dějinách mezi fašistickými mocnostmi (Německo, Japonsko, Itálie včetně dalších satelitních států) a Spojenci (USA, Velká Británie, od 1941 SSSR, Francie aj.). Nacistické Německo se v důsledku dohod se SSSR v srpnu – září 1939 cítilo dostatečně připravené a 1. 9. 1939 zahájilo válku přepadením Polska, jež bylo současně napadeno i SSSR. Druhá světová válka měla čtyři fáze: v první (1939 – 41) Německo za tichého souhlasu SSSR ovládlo téměř celou kontinentální Evropu (1940 okupovalo Norsko, Dánsko, Belgii a velkou část Francie, 1941 Jugoslávii a Řecko), v dalším postupu bylo zastaveno až po neúspěšné bitvě o Británii; v druhé fázi (1941 – 42/43) Německo porušilo dohody se Stalinem a napadlo 22. 6. 1941 SSSR, Japonci 7. 12. 1941 přepadli Pearl Harbour (USA) a USA vstoupily do války. V zimě 1942 – 43 dosud značné vojenské úspěchy nacistického Německa a jeho spojenců skončily; v třetí fázi (1942/43 – 45) Spojenci zvítězili v rozhodujících bitvách v Pacifiku, v severní Africe byl poražen Rommelův Afrika-Korps, na východní frontě bitvy u Stalingradu a Kurska umožnily postup Rudé armády na západě, v roce 1943 poražena a vyřazena z války Itálie, 1944 otevřena druhá fronta v západní Evropě, 8. 5. 1945 Německo kapitulovalo; ve čtvrté, závěrečné fázi bojů v Pacifiku, americké strategické bombardování (dvě atomové pumy) a tažení Rudé armády přimělo Japonsko 2. 9. 1945 ke kapitulaci. Ve druhé světové válce přišlo o život asi 20 mil. vojáků a 35 mil. civilistů, z toho asi 6 mil. Židů.
bitva o Británii, vzdušné bitvy mezi britským RAF (Royal Air Force) a německým Luftwaffe v srpnu – říjnu 1941. Cílem německých útoků bylo získat převahu ve vzduchu a připravit invazi do Velké Británie; jejich neúspěšnost znamenala pro nacisty první porážku ve 2. světové válce.
Lenin Vladimír Iljič, vl. jm. Uljanov, * 22. 4. 1870, † 21. 1. 1924, ruský a sovětský politik. Od 90. let byl profesionální revolucionář. Od roku 1900 pobýval v exilu, žil střídavě v Německu, Belgii, Francii a Anglii. Postupně se stal vůdcem militantního křídla SDDSR, od roku1903 bolševiků. Za revoluce v roce 1905 se vrátil do Ruska, po její porážce žil znovu v exilu. V letech 1912 – 14 definitivně oddělil bolševické křídlo SDDSR od zbytku strany. Za 1. světové války byl v exilu ve Švýcarsku, po únorové (březnové) revoluci v roce 1917 se vrátil do Ruska, fakticky jako německý agent, s cílem podlomit bojeschopnost ruské armády. Po nezdařeném pokusu o komunistický převrat v červenci 1917 odešel do Finska, ale již v říjnu (listopadu) 1917 řídil spolu s L. D. Trockým povstání v Petrohradě (Říjnová revoluce v Rusku), jež smetlo Prozatímní vládu. Lenin stanul v čele revoluční vlády rady lidových komisařů, jíž předsedal až do své smrti. Příměří s centrálními mocnostmi (brestlitevský mír) a pozemková reforma v roce 1918 byly ruským obyvatelstvem přijaty, ale pokus o komunistickou ekonomickou revoluci a současně vedení občanské války vedly koncem roku 1920 ke kolapsu ruské ekonomiky. Na jaře 1921 byl proto nucen souhlasit s odklonem od “válečného komunismu” a se startem NEP (nové ekonomické politiky). Jeho nedobrý zdravotní stav se prudce zhoršoval (zejm. po pokusu o atentát dne 30. 8. 1918), proto se od roku 1923 prakticky již neúčastnil politického života. K mýtům 20. stol. patří mj. teorie, že komunistickou totalitu nastolil až J. V. Stalin. Teorii, jejímž výsledkem byl totalitární systém, propracoval právě Lenin (významně přispěl L. D. Trockij) a současně ji uvedl do praxe (viz též leninismus), jak o tom svědčí likvidace politické opozice všech směrů i soukromého vlastnictví. Z díla: Materialismus a empiriokriticismus, Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu, Stát a revoluce.
říjnová revoluce v Rusku, též Velká říjnová socialistická revoluce – vojenský převrat ze dne 7. 11. (25. 10. podle starého ruského kalendáře) 1917, provedený rudými gardami v Petrohradě pod vedením vojenského revolučního výboru při petrohradském sovětu, jemuž předsedal L. D. Trockij. V. I. Lenin byl v ilegalitě ve Finsku a přijel do Petrohradu těsně před zasedáním II. všeruského sjezdu sovětů (7. 11.); s L. D. Trockým a dalšími představiteli bolševiků se rozhodli vyhlásit povstání ještě před zahájením sjezdu, který se obratnou manipulací stal bolševickým. Zajištěním důležitých komunikací, ministerstev a dalších významných institucí, včetně obsazení Zimního paláce večer 7. 11., kdy se připojili námořníci krondštadtské posádky, byla akce v Petrohradě dovršena (obyvatelstvo se neúčastnilo). 8. 11. byla zatčena Prozatímní vláda a provoláním “K občanům Ruska!” bylo veřejnosti oznámeno, že moci se jménem dělnické třídy ujímá bolševická strana. Sjezd ve dnech 7. – 9. 11. ustavil tzv. dělnicko-rolnickou vládu, která ještě na sjezdovém jednání přijala Dekret o míru a Dekret o půdě. Státní aparát byl nahrazen bolševickým. Začátkem listopadu byla nastolena bolševická moc v dalších důležitých městech, 25. 11. v Moskvě, kam byla po vyhlášení sovětské ústavy z roku 1918 přestěhována bolševická vláda. V. I. Lenin prosadil v roce 1918 uzavření příměří s Německem (brestlitevský mír). Leninova vláda odrazila všechny vnitřní i vnější pokusy o změnu poměrů, včetně snah socialistů sdružených ve Výboru pro záchranu Ruska, a v občanské válce v Rusku v letech 1918 – 21 své vítězství uhájila.
leningradská blokáda, obležení Leningradu (dnes Sankt-Peterburg) německou armádou během 2. světové války. Pro intenzívní odpor zejm. obyvatel Leningradu se německé armádě v zimních měsících 1941 nepodařilo Leningrad obsadit, proto zvolila blokádu. Město zůstalo v obklíčení téměř 900 dní (zemřelo více než 1 mil. civilistů hladem, zimou i v důsledku bombardování). Až v lednu 1944 byli Němci sovětskou armádou donuceni ustoupit.
leninismus, soubor filozofických, ekonomických a politických tezí V. I. Lenina; revidovaný marxismus. Lenin dokazoval (Stát a revoluce), že revoluce povede k přímé (nereprezentativní) vládě dělníků a rolníků, načež stát se svým donucovacím aparátem “odumře” (vznik beztřídní společnosti ). Vzhledem k tomu, že revoluce musí být řízena předvojem proletariátu, čili komunistickou politickou stranou (tj. disciplinovanou organizací profesionálních revolucionářů, vybavených “vědeckým světovým názorem”), Leninova teorie přímé vlády se záhy v praxi změnila v totalitní vládu jedné politické strany nad celou společností. Dalším zužováním zdroje moci vznikl z leninismu stalinismus.
Marx Karl, * 5. 5. 1818, † 14. 3. 1883, německý filozof, ekonom a politik. Spolu s F. Engelsem zakladatel marxismu jako vědecké teorie komunistického hnutí; aktivně činný v mezinárodním dělnickém hnutí. 1847 – 48 napsal spolu s F. Engelsem pro Svaz komunistů Komunistický manifest. Po roce 1849 žil většinou v Londýně. Spoluzakladatel a sekretář I. internacionály; ostře potíral anarchismus (M. A. Bakunin) a učení F. Lassalla. – Zpočátku mladohegelovec, ovlivněn L. Feuerbachem, zejm. jeho teorií odcizení. Později odmítl z materialistických pozic Hegelovo učení o absolutní ideji jako základu světa a materialisticky reinterpretoval Hegelovu dialektickou metodu (viz též materialismus dialektický). Člověka pochopil jako souhrn společenských vztahů, jejichž základem jsou vztahy vznikající při materiální výrobě a dělbě práce (viz též materialismus historický). Na základě podrobné analýzy ekonomického mechanismu kapitalistické společnosti volné soutěže (Kapitál) dospěl k přesvědčení o historickém poslání proletariátu a nevyhnutelnosti nastolení nové beztřídní společnosti, která vyřeší všechny reálné rozpory a problémy a bude znamenat úplnou emancipaci lidstva. Výrazně ovlivnil dějiny 2. pol. 19. a 20. století, inspiroval různé proudy levicově orientovaného filozofického a ideologického myšlení. Další díla: Ekonomicko-filozofické rukopisy, Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta.
Engels [engls] Friedrich, * 28. 11. 1820, † 5. 8. 1895, německý filozof a ekonom; spoluzakladatel marxismu a komunistického hnutí, aktivně činný v I. a II. Internacionále. Spolu s K. Marxem formuloval základy dialektiky materialismu i materialistického učení o dějinách a historickém poslání dělnické třídy. Pokusil se o materialistickou interpretaci výsledků vědeckého poznání 19. stol. Na některá jeho zjednodušení a zploštění filozofických i ekonomických problémů navazoval dogmatický marxismus 20. stol. Z díla: Anti-Dühring, Dialektika přírody, Německá selská válka.
Brežněv Leonid Iljič, * 19. 12. 1906, † 10. 11. 1982, sovětský politik. Stranickou kariéru začal na Ukrajině v 30. letech. Za války politický komisař v armádě, dosáhl hodnosti generálporučíka. V roce 1950 první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany (ÚV KS) Moldávie, v letech 1954 – 56 první tajemník ÚV KS Kazachstánu, 1957 člen politbyra, 1960 – 64 a od 1977 předseda Nejvyššího sovětu. 1964 se aktivně podílel na pádu N. S. Chruščova, jmenován prvním tajemníkem; 1966 generální tajemník. Vnitřní politika Brežněva se vyznačovala stagnací, zahraniční politika agresivitou, posilováním impéria a jeho vojenské moci, přestože se Brežněv propagandisticky hlásil k mírovému soužití se Západem. V posledních letech vlády nemocen.
Brežněvova doktrína, doktrína proklamovaná L. I. Brežněvem po invazi do ČSSR v roce 1968. S využitím jedné formulace ve Varšavské smlouvě dokazovala oprávněnost útoku vojsk Varšavské smlouvy v zájmu “ochrany" socialismu.
Chruščov Nikita Sergejevič, * 17. 4. 1894, † 11. 9. 1971, sovětský politik. Za 2. světové války politický komisař, poté v nejvyšších funkcích na Ukrajině, jeden ze čtyř Stalinových oblíbenců posledního období (G. M. Malenkov, L. P. Berija, N. S. Chruščov, N. A. Bulganin). Po Stalinově smrti zvítězil v boji o získání moci. Izoloval L. P. Beriju, nařkl jej z politických přečinů a po Berijově popravě si přivlastnil jeho program rehabilitací a mezinárodního uvolnění (mírového soužití). Na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956 přednesl Pospělovovu zprávu o “kultu osobnosti”, která založila jeho věhlas bojovníka proti stalinismu. V roce 1957 ubránil své postavení proti bývalým Stalinovým spolupracovníkům (V. M. Molotov, L. M. Kaganovič, G. M. Malenkov aj.), které vyloučil ze strany. 1958 se chopil všech funkcí a stal se diktátorem. Jeho politika byla nekompetentní a bezkoncepční; katastrofální stav zemědělství a kultury se ještě zhoršil, nedůsledná ekonomická reforma zůstala bez výsledků. V zahraniční politice striktně přes mírovou rétoriku zastával stalinské hledisko “vývozu” komunismu (invaze do Maďarska v roce 1956, karibská krize 1962). Ač to neměl v úmyslu, probudil svými projevy reformátorské snahy v komunistickém hnutí. V létě 1964 se proti němu postavil zbytek vedení Komunistické strany Sovětského svazu a v době jeho dovolené v Praze bylo připraveno odvolání (Chruščov je bez odporu přijal; koncem 60. let nadiktoval rozsáhlé paměti, v nichž vysvětlil své počínání).
Gottwald Klement, * 23. 11. 1896, † 14. 3. 1953, český politik; prezident Československé republiky v letech 1948 – 53. V květnu 1921 se účastnil založení KSČ (Komunistické strany Československa), 1921 – 26 komunistický funkcionář na Slovensku, od 1925 člen Ústředního výboru KSČ. 1926 – 29 vedl úspěšný boj za bolševizaci KSČ, který vyvrcholil jejím pátým sjezdem v roce 1929. Poté generální tajemník KSČ (v posledním období předseda strany; tato funkce již nebyla po jeho smrti obnovena), 1928 – 43 i člen exekutivy Komunistické internacionály. V letech 1934 – 36 a 1938 – 45 žil v Moskvě. V prosinci 1943 jednal s E. Benešem o budoucím uspořádání ČSR, podílel se na vypracování Košického vládního programu. 1945 místopředseda vlády, 1946 – 48 předseda vlády. Od léta 1947 usiloval podle moskevských pokynů o stalinský model komunistické diktatury v ČSR, v únoru 1948 hlavní stratég komunistického puče a nastolení totalitního režimu. Nese hlavní odpovědnost za nezákonnosti, zvůli a policejní i justiční teror konce 40. a zač. 50. let.
Husák Gustáv, * 10. 1. 1913, † 18. 11. 1991, slovenský politik; účastník Slovenského národního povstání. Po roce 1945 připravoval komunistický převrat na Slovensku likvidováním pozic Demokratické strany. V roce 1948 hlavní exponent únorového puče na Slovensku. 1950 v rámci vnitrostranické čistky zbaven všech funkcí, 1951 zatčen a obviněn ze slovenského nacionalismu, 1954 odsouzen k doživotnímu žaláři. V roce 1960 amnestován, 1963 rehabilitován. 1968 místopředseda vlády ČSSR. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 jeden z nejrozhodnějších odpůrců reformního komunismu a čelný představitel normalizačního režimu. 1. tajemník ÚV KSČ (ústředního výboru Komunistické strany Československa) od dubna 1969, 1971 – 87 generální tajemník, od 1975 prezident. Hlavní reprezentant brežněvovské linie; bránil se jakýmkoli změnám i po nástupu M. S. Gorbačova v SSSR. V prosinci 1987 odešel z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ, 10. 12. 1989 byl donucen k abdikaci z funkce prezidenta, když těsně před tím jmenoval novou vládu “národního porozumění”.
Novotný Antonín, * 10. 12. 1904, † 28. 1. 1975, český politik a státník. Od roku 1921 byl členem KSČ (Komunistické strany Československa), ve 20. letech funkcionář komunistického tělovýchovného hnutí. V letech 1937 – 38 byl krajským tajemníkem KSČ v Hodoníně. V letech 1941 – 45 byl vězněn v koncentračním táboře. Po osvobození byl v nejvyšších stranických funkcích. V letech 1951 – 53 byl tajemník, v letech 1953 – 56 první tajemník ÚV KSČ, v letech 1957 – 68 prezident. Podílel se na nezákonnostech v 50. letech, v 60. letech brzdil revizi politických procesů i rehabilitace. Svými postoji přispěl k vyhrocení rozporů uvnitř vládní garnitury, čímž otevřel cestu k mírné liberalizaci. V roce 1968 byl ostře kritizován; na nátlak veřejnosti rezignoval na všechny své funkce.
Lincoln [linkoln] Abraham, * 12. 2. 1809, † 15. 4. 1865, americký politik a státník; původně právník. V letech 1834 – 41 byl poslancem whigů v parlamentu státu Illinois, v letech 1847 – 48 byl členem Kongresu. V roce 1854 byl jedním z organizátorů Republikánské strany, od roku 1856 stál v jejím čele. V letech 1861 – 65 byl šestnáctým prezidentem USA. Zvolení Lincolna prezidentem, umožněné rozkolem v Demokratické straně, vedlo bez ohledu na jeho umírněný program v otázce otroctví k vypuknutí občanské války v USA. Přes počáteční politické a vojenské porážky se nosnou a perpektivní stala Lincolnova linie národní jednoty, šancí všech občanů, rovnosti nezbytné pro zachování demokratických svobod, jež byly dědictvím amerického boje o nezávislost; posílením této linie byla 19. 11. 1863 Gettysburská adresa. Politická rekonstrukce jižních států do unie narazila na odpor severních radikálů. Krátce po kapitulaci Jihu v roce 1864 byl Lincoln znovu zvolen prezidentem. V dubnu 1865 jej ve Fordově divadle smrtelně zranil jižanský fanatik, herec J. Wilkes Booth (1838 až 1865). Lincolnova osobnost se stala ztělesněním politických ctností amerického národa.
Kennedy John Fitzgerald, * 29. 5. 1917, † 22. 11. 1963, americký politik; bratr Roberta Kennedyho. Pocházel z bohaté americké rodiny irského původu. Od 1946 ve Sněmovně reprezentantů, od 1953 v Senátě. Prezidentských voleb se účastnil již 1956, ale neuspěl. 1957 laureát Pullitzerovy ceny za studii Profily odvahy. 1960 těsnou většinou zvítězil nad republikánem R. Nixonem; prezident v letech 1961 – 63. První katolík v úřadě prezidenta. Ve svém ambiciózním programu, nazvaném Nová hranice (New Frontier), kritizoval Eisenhowerovu éru, hlásil se k rooseveltovské tradici a hledal oporu v mladé a podnikatelské Americe. Vnitřní nesnáze chtěl napravit keynesismem, omezoval nezaměstnanost a inflaci, za hlavní cíl vyhlásil péči o chudé a o černochy. Kvůli republikánské většině ve Sněmovně však část svého programu neprosadil. V zahraniční politice usiloval o obnovení vedoucího postavení USA ve světě, 1961 zahájil nákladný vesmírný program, 1962 obhajoval snížení celních poplatků (tzv. Kennedyho kolo), prostřednictvím McNamary formuloval doktrínu pružné odvety. Snažil se čelit mezinárodním krizím, zvl. karibské krizi a berlínské blokádě. Pro Latinskou Ameriku vyhlásil program Aliance pro pokrok, nezabránil však eskalaci války ve Vietnamu, ač nebyl jejím zastáncem. Zavražděn v Dallasu.
karibská krize, kubánská krize – konfrontační střet mezi SSSR a USA v říjnu 1962. Rozvědka USA odhalila tajné umisťování sovětských atomových raket na Kubě. Z nařízení amerického prezidenta J. F. Kennedyho byla uvedena do pohotovosti část amerických vojenských sil a zahájena blokáda Kuby; USA vyzvaly SSSR k demontáži raket. 27. 10. stály obě velmoci na konfrontačních stanoviscích a hrozil jaderný konflikt. Při následném jednání se SSSR zavázal odvézt své rakety za příslib USA, že neprovede na Kubě z žádných důvodů intervenci.
Přidej komentář:
Komentáře ke článku (celkem 0)
-
Zatím žádné komentáře
Další články
Kategorie
- Motorismus (3)
- verden (0)
- zážitky (7)