• Rodiná pohoda

  Opravdu to stoji za přečtení !

  Ideální rodina z pohledu TV reklam:

  Ideální rodina žije v novém domku, s velkou zahradou a bazénem, vše zatížené výhodnou hypotékou.

  V garáži mají rodinný vůz pořízený na leasing, stejně jako mají na splátky vybavenou celou domácnost.Tak že jsou zadlužený jako prase a netuší z čeho to budou splácet.

  Členové rodiny jsou čtyři, otec, matka a dvě děti. Mají doma psa, pravděpodobně labradora.

  Mladší je kluk,kterému stále padají kalhoty a nechce do nich pásek, starší dcera,která stále řeší pupínky, které odstraní jedinečným přípravkem a ty černé tečky z nosu nějakou samolepkou. Otec pracuje jako ředitel firmy a v pracovní době chodí na tenis. Ještěže má schopnou sekretářku, která mu ochotně podává tenisáky.

  Matka je žena v domácnosti, ale od rána má strašně moc práce. Musí vstávat strašně brzy, aby byla při servírování snídaně, skládající se ze sušenek a pomerančového džusu, upravená, namalovaná a svěží.

  Po snídani musí doprovodit děti do školy, nesmí však zapomenout vzít sebou do kabelky láhev Perwolu, aby mohla lidem v autobuse ukázat, v čem si pere svetr.

  Pak jde nakupovat a samozřejmě platí kreditní kartou. Po návratu z nákupu uvaří oběd ze sáčku, do polévky nesmí zapomenout přidat vejce. Občas ji u vaření asistuje šéfkuchař firmy, která jídla v pytlících dodává.

  Odpoledne má relativně volno, které tráví s přítelkyněmi na procházce se psem a řeší to, že bance musí platit peníze, za to, že si tam peníze dává,nebo je u bazénu na zahradě a mezi její největší přání patří - na rozdíl od kamarádek, které se chtějí vdát nebo rozvést – láhev minerálky.Láhev s pracím práškem,má pochopitelně stále u sebe, kdyby někdo nevěřil, že ty šaty vážně nejsou nové.

  Odpoledne se ze školy vracejí děti. Jsou špinavé od čokolády a syn je zamilovaný do paní učitelky s vědomím, že se musí ještě moc a moc učit. Pak děti dovádějí s kamarády na zahradě, většinou si hrají na indiány nebo s míčem.V každém případě přijdou domu špinavý jak prasata a maminka je za to s úsměvem pohladí a bez keců jim hadry vypere,aby byly na zítřejší zápas bělejší než bílé. K svačině jim pak nabídne mléko a cereální sušenky, což parchanty nechává ledově klidnými.

  Dostane je až jejich babička, která vytáhne z lednice nějakou tu pochoutku s tučňákem.

  Otec mezi tím, při návratu z práce, způsobí dopravní nehodu, ale protože má skvělé pojištění, tak od poškozeného řidiče po držce nedostane.

  Po návratu domů se otec zabývá natíráním plotu tou nejlepší barvou, do čehož mu neustále mudruje tchýně (babička), kterou celkem vkusně uzemní.Ale ve své podstatě už se těší,až už bude natírat plot znova,protože tchýně už tu nebude.

  Manželka mezi tím při sekání trávy novou sekačkou, kterou mají díky kolu štěstí „zadarmo“ ,dovádí na zahradě s rodinným psem a nemůže si vynachválit, v jaké je skvělé kondici a jak krásné hovno dělá na čerstvě posekaný trávník, díky granulím, kterými ho krmí.

  Dcera už asi hodinu u počítače a při zapnuté plazmové televizi, telefonuje s kámoškama, protože s telefonním tarifem, který mají, se to určitě vyplatí.

  Je čas večeře. Objednávají si přes rozvoz pizzu, která je ta jediná pravá italská.

  Po večeři manželka vezme totálně špinavý ubrus, na kterém jsou zbytky jídla a mapy od vína - mimochodem jediného pravého portského - postříká skvrny zázračným prostředkem a šoupne jej do pračky. Do praní samozřejmě nepřidává žádný doporučený prostředek,takže pračka brzo odejde.Ale konečně si zase může pozvat toho pěkného opraváře.

  Když už je v té koupelně, tak na doporučení jedné paní doktorky přetře dalším zázračným prostředkem obklady, umyvadlo a vanu.Pohledem na špinavý hadřík to vypadá, že už tam neuklízela minimálně pět let.

  Manžel mezitím s kamarády na pivu řeší, že ten výčepní je nějaký divný a mezitím polyká pilulky proti zvětšení prostaty.

  Děti šly spát pod peřinami, jejichž povlečení je tak heboučké, protože je pral sám králík Azurit. A budou se jim zdát určitě jen ty nejkrásnější sny!

  Manželka si napustí vanu, přidá do ní úchvatnou pěnu, díky které se po vykoupání bude cítit tak skvěle, jako by celý den nebyla v jednom kole, ale dělala úplný hovno.

  Pak si vodrbe veškeré ochlupení na celém těle a namaže se několika krémy, čímž odstraní celulitidu, bude mít ploché břicho a vyrostou jí kozy aspoň o dvě čísla. Přitom bude mít taky bronzovou barvu.

  Manžel se vrací z hospody, ale protože má opět své dny, jde ještě se sousedem vyžrat flašku něčeho výjimečně hořkého a výjimečně dobrého. Pak do sebe hodí modrou pilulku a přitulí se k manželce. Před tím si samozřejmě vloží do huby plátek žvýkačky pro svěží dech, protože alkohol moc vábný dech nevytvoří.

  No, nesmí na ženu dýchat moc rychle a moc zblízka, aby mu při sexu díky jeho ledově svěžímu dechu nezmrzla.

  Z toho všeho vyplývá, že v ideální rodině se manžel fláká v práci a po večerech chlastá, manželka řeší s kamarádkami kraviny, parchanti jsou rozmazlení a pořád špinaví a neumí kulturně stolovat. Doma mají všude špínu,zadlužený jsou až do roku 2300 ale navenek se tváří, že jsou všichni strašně šťastní, veselí a spokojení.

  Krásný den!

  komentáře (8) - 19.09.2015 23:51 - zážitky

• Traktory Zetor

  Zetor

  První unifikovaná řada traktorů ZETOR UŘ I

  V roce 1957 byly zahájeny vlastní konstrukční práce na nové unifikované řadě Zetor se základními typy Zetor 2011, Zetor 3011 a Zetor 4011 s dvouválcovým, tříválcovým a čtyřválcovým motorem jednotného vrtání a zdvihu O 95/110 mm a výkonech 22 HP DIN (17,5 kW),33 HP DIN (24,3 kW) a 45 HP DIN (35,3 kW), s rozsáhlou unifikací součástek nejen v motoru, ale i ostatních skupin podvozku a karoserie.Unifikovaná řada traktorů Zetor představovala tehdy nový směr technického rozvoje zemědělských traktorů. Z hlediska uplatnění vysoké unifikace dílů jednotlivých typů unifikované řady byla značka Zetor první na světě, která s tímto řešením přišla. Dalším světovým prvenstvím traktorů Zetor bylo v pozdějších letech zavedení integrované bezpečnostní kabiny pro řidiče uložené na pružných pryžových prvcích.Traktory UŘ I opět jako první, přinesly zavedení hydraulického regulačního systému "Zetormatic", zatímco konkurence v té době užívala provedení hydraulického zvedacího zařízení bez regulace hloubky orby v závislosti na odporu půdy.Technické přednosti těchto traktorů vybavených snadnou startovatelností motoru, desetistupňovou převodovkou, širokým sortimentem standardního vybavení, příslušenství a se značnou unifikací součástek jednotlivých uzlů, znamenaly velký přínos pro uživatele traktorů Zetor nejen v hospodárnosti provozu, servisu a údržbě, ale i pro výrobce a celou prodejní a servisní síť. Na tehdejší dobu to byla velmi progresivní koncepce výroby traktorů a byla výsledkem práce Výzkumně-vývojového střediska traktorů, které vzniklo v podniku Zetor Brno v roce 1957. Unifikovaná řada traktorů nabíhala ve výrobě postupně od roku 1960 nejprve typem Zetor 3011, v roce 1962 typem Zetor 4011 a v roce 1963 typem Zetor 2011.

  Sortiment základních typů unifikované řady Zetor byl postupně doplněn několika dalšími modifikacemi, které se vyráběly podle požadavku zákazníků. Byly to například pásové traktory Zetor 2023 určené pro vinice a chmelnice.

  Zetor 2023 pro vinice a chmelnice v roce 1960

  Dále se na přání zákazníků vyráběly traktory Zetor 3045 a Zetor 4045 s přední hnací nápravou.

  Zetor 3045 s přední hnací nápravou

  U traktorů Zetor 3016 a Zetor 4016 se také velmi dobře osvědčilo polopásové provedení, především při lesních pracích a v provozu na méně únosných půdách.

  Zetor 3016 v polopásovém provedení

  Dále byla vyráběna alternativa Zetor 3013 pro práci ve vinicích a sadech a Zetor 3017 se sníženým těžištěm pro horské a podhorské oblasti. Traktory Zetor 2011 až Zetor 4011 ve všech modifikacích byly vyráběny v letech 1960 - 1967.

  Zetor 3013 pro vinice a sady

  První traktory

  Zemědělské traktory mají svůj počátek v 19.století v souvislosti s prvními pokusy o využití zdokonaleného parního stroje pro zemědělské práce. První prakticky použitelný traktor s palivovým motorem byl sestrojen americkými konstruktéry v USA v roce 1901.V první polovině dvacátých let minulého století byly položeny základy traktorového průmyslu v Čechách.S montáží traktorů modernější koncepce započaly Škodovy závody v Plzni v roce 1927. K dalším českým firmám, které koncem 20. let začaly vyrábět traktory, patřila Českomoravská - Kolben - Daněk a továrna Wichterle - Kovařík v Prostějově. Tyto první představitele českého traktorového průmyslu vystřídala později značka, která se po skončení druhé světové války stala jediným reprezentantem českých traktorů na celosvětovém trhu - značka Zetor.

  Předchůdce traktorů Zetor byl vyroben v jednom z největších a nejuznávanějších strojírenských podniků v Československu - v koncernu Zbrojovka Brno v roce 1945. Traktor byl zkonstruován skupinou konstruktérů bývalé automobilky Zbrojovky, kterou vedl ing. František Musil. Druhé jméno úzce spojené se vznikem Zetoru představuje Jaroslav Miksch, který spolu s ing.Musilem již koncem války pracoval na konstrukci traktorový motorů. První prototyp traktoru byl dokončen 14.listopadu 1945. V křestním listu traktorů Zetor je uvedeno datum 15.března 1946, kdy na malé slavnosti byly předány zákazníkovi tři traktory Zetor 25 a současně byly předvedeny traktory Zetor 15.

  Slavnostní předání traktorů Zetor 25

  Traktory Zetor 15

  K datu 17.srpna 1946 zaregistrovala Obchodní a živnostenská komora Republiky Česko-slovenské název Zetor do rejstříku ochraných známek. Značka Zetor vznikla spojením názvu písmene "Zet" používaného Zbrojovkou a posledních dvou písmen slova traktor - "or".

  Předchůdci unifikované řady traktorů ZETOR.

  V letech 1954-56 probíhaly intenzivní práce, zaměřené na další rozšíření traktorové výroby a na konstrukci traktoru Zetor 26 s motorem o vrtání a zdvihu O 110/130 mm a o výkonu 28 HP při 1600ot/min s maximální dědičností součástí traktorů Zetor 25 a Zetor 35. Pražská konstrukční kancelář Zbrojovky Brno pod vedením ing.Březiny pracovala současně na vývoji lehkého kolového kultivačního traktoru T 18, jehož funkční vzorek - koncepce nosiče nářadí - byl dohotoven v roce 1954. Vlastním předchůdcem unifikované řady Zetor byl traktor Zetor 18 v pásovém provedení, jehož konstrukci zpracovali v letech 1956-57 konstruktéři "Výzkumně-vývojového střediska traktorů" v podniku Zetor Brno.

  Od funkčního vzorku k sériové výrobě prvních traktorů ZETOR.

  Na konstrukci funkčního vzorku traktoru Zetor pracovala skupina zkušených a především nadšených konstruktérů Zbrojovky koncem druhé světové války pod vedením prof.ing.Františka Musila a Dr.ing.Jaroslava Miksche, jak již bylo uvedeno v úvodu.

  - 14.listopadu 1945 vyjel ve Zbrojovce Brno první traktor Zetor 25

  - 15.března 1946 byly vyrobeny 3 prototypy traktoru zetor 25

  - v září 1946 na vzorkovém veletrhu v Praze byl již vystavován první Zetor 25

  - do konce roku 1947 bylo vyrobeno 3406 traktorů Zetor, což bylo více než 60% všech traktorů, vyrobených v Československu

  - v prosinci roku 1948 byly schváleny k výrobě traktory Zetor 15

  Od těchto chvil se začala rozvíjet výroba traktorů Zetor

  V průběhu výroby traktorů Zetor 25 vznikly dvě základní modifikace, a to orební Zetor 25A (agregační)

  Zetor 25A na brněnském veletrhu

  a Zetor 25K (kultivační) se zvýšenou světlostí pro meziřádkovou kultivaci.

  Zetor 25K

  Traktory se vzájemně odlišovaly zejména přední nápravou, rozměry zadních pneumatik, maximálními otáčkami motoru, rozložením převodových stupňů, provedením závěsů atp. Traktory Zetor 25 byly již od roku 1949 vybaveny hydraulickým zvedacím zařízením jednoduché spolehlivé konstrukce. Byl zaveden tropický ventilátor, účinnější čistič vzduchu, předehřívač oleje, zlepšené startování pro nižší teploty, širší vybavení přístrojové desky, kombinace nožní a ruční regulace plynu, zlepšená sedačka a její polštářování, v pozdějším období pak vzduchotlaké brzdící zařízení pro brždění přívěsu, ochranná kabina pro řidiče se sedačkou pro spolujezdce atp. U traktorů Zetor 25A se velmi dobře osvědčilo také polopásové provedení, především při lesních pracích a v provozu na méně únosných půdách.

  Zetor 25A - polopásové provedení

  Výroba traktorů ve Zbrojovce Brno se rychle rozvíjela. Přestože v roce 1951 dosáhla roční produkce přes 8500 traktorů Zetor 25, nestačila pokrýt rostoucí poptávku vnitřního a zahraničního trhu. Proto bylo rozhodnuto uvolnit část kapacit v podniku Závody přesného strojírenství Brno-Líšeň vzniklého 1.1.1950 (dnešní Zetor a.s.Brno), pro zvýšení traktorové výroby. V souvislosti s přesunem výroby traktorů Zetor 25 do ZPS Brno-Líšeň přešlo společně s výrobou cca 2000 dělníků a řada zkušených techniků a konstruktérů. Výroba traktorů Zetor zde našla pevné místo až do současnosti. Podnik prošel řadou reorganizací a změn názvů, k 1.listopadu 1976 se značka ZETOR stala i názvem firmy. Traktory Zetor 25 se vyráběly ve Zbrojovce Brno až do roku 1952. V Zetoru Brno byly traktory Zetor 25A Zetor 25K vyráběny až do roku 1961 tedy celých 16 let od jejich zavedení do výroby. Celkem bylo vyrobeno těchto traktorů 158 570 kusů z nichž bylo přes 97 000 vyrobeno pro export. V roce 1949 byla výroba traktorů Zetor 15 ukončena.

  Zetor 15

  V průběhu roku 1949 byl vyvinut prototyp traktoru Zetor 30 s novou koncepcí spalovacího prostoru s vířivou komůrkou v pístu. Vrtání motoru bylo shodné s traktorem Zetor 25, a to O 105/120 mm. Modernizovanému traktoru Zetor 30 byla na zemědělské výstavě v Praze udělena zlatá medaile. Přesto se z rozhodnutí vládních orgánů Zetor 30 nezavedl do sériové výroby s odůvodněním, že je třeba vyvinout traktor mnohem výkonnější. Traktor Zetor 30 se však stal základem pro později vyvinuté typy, jako byl Zetor 35K. V té době byla ověřována i funkce traktoru s tříválcovým motorem O 105/120 mm o výkonu 29 HP při 1400 ot/min, odvozeným od traktoru Zetor 25, použitím dvou částí motorových skříní Zetor 25 svařených v jeden celek. Zkušeností z vývoje tohoto motoru bylo později využito při konstrukčních pracích na unifikované řadě traktorů.

  Od roku 1954 se začalo opět intenzivněji pracovat na konstrukci výkonnějšího traktoru Zetor 35 se čtyřválcovým motorem s vrtáním O 105/120 mm o výkonu 42 HP, jehož ověřovací série byla realizována v Zetoru Brno.

  Zetor 35 Super

  Traktory Zetor 35 Super byly vyráběny od roku 1955 až do roku 1960. V modernizovaném provedení jako Zetor 50 Super se vyráběly až do roku 1968.

  Zetor 50 Super

  V letech 1956 - 1958 se vyrobilo přes 4200 těchto traktorů v pásovém provedení určených především pro práci v lese.

  Zetor Super P- pásové provedení

  Zetor Super - kolové provedení při práci v lese

  Zetor 35 Super a Zetor 50 Super se i po převedení výroby traktorů do Zetoru Brno vyráběly ve Zbrojovce Brno až do výše zmiňovaného roku 1968. Od tohoto roku se podíl Zbrojovky Brno omezil na výrobu motorů.

  komentáře (0) - 19.09.2015 23:23 - Motorismus

• Motorismus v Čechách 2

  Před šedesáti lety navždy odešel
  Ing. Dr. techn. h. c. František Janeček

  Je tomu již 60 let, co nás navždy opustil Ing. Dr. techn. h. c. František Janeček. Stalo se tak ve středu 4. června 1941 v 7.46 hodin ráno. Zajistil život tisícům lidí a sám jej ztratil. Život v podniku ustává na dvě minuty. Hlavy se sklánějí a prací ztvrdlé ruce se spínají. Dvě minuty ticha k uctění památky živitele. Černý prapor zvolna stoupá na žerdi nad továrními budovami. František Janeček však zůstává trvale zapsán v dějinách českého a evropského technického tvoření, budování průmyslu a motorismu.

  Jeho život byl z vyšší vůle zasazen do rušného přelomu tří historických epoch evropských dějin, do doby nabité nejen prudkým politickým a sociálním vývojem, ale i vývojem techniky jako takové. Dobře vyciťuje nástup století elektřiny, zahajuje svou mladou, průbojnou cestu do světa jako inženýr a vynálezce v oboru elektrotechniky. O tři desetiletí později vítá - včas připraven - vítěznou cestu motorisace v Evropě. Je povolán státi se zakladatelem českého motocyklového průmyslu. Rozmachu jeho tvořivého ducha byly hranice domova vždy příliš úzké, i když to byly zprvu hranice velkého Rakousko-Uherska. Byl velkým Evropanem, jehož evropanství vyrostlo z hluboce procítěného, vlasteneckého češství. A proto cítíme přímo jako povinnost zasaditi si jeho tvorbu do rámce evropského vývoje. Uvidíme, jak právě tím, že Ing. Dr. h. c. F. Janeček měřil svou činnost měřítkem evropským, nejlépe posloužil svému národu.
  Když v roce 1929 zakládal Ing. Dr. h. c. F. Janeček výrobu motocyklů, byla situace světového motocyklismu před neutěšenými vyhlídkami. Jawa se rodila v temnu černých mračen blížící se hospodářské krize a v překážkovém poli nepochopení.
  Tehdejší vládní režimy po celé Evropě jaksi zavíraly oči před hospodářským, branným a výchovným významem motorismu. Nepoučená široká veřejnost se zejména k motocyklismu chovala dosti nepřívětivě. Nejvýše stál tehdy motocyklismus v Anglii, ale to byl jen chudnoucí odkaz lepší minulosti. Fašistická Itálie ukazovala nové cesty a výkony, jež naznačovaly, že Anglii roste výborná konkurence.
  V Československu spočívala tíže průkopnického boje o rozvoj motocyklismu jen na soukromé iniciativě, bez podpory státu. Řekněme přímo, že hlavně na osobě zakladatele novodobého českého motocyklového průmyslu, Ing. Dr. F. Janečka. Jako světlý bod zaznamenaly k tomu dějiny nadšení a obětavost úzkého kruhu novinářů, činovníků klubů a širokého kruhu jezdců. Dr. F. Janeček byl první, kdo se ujal výchovného a propagačního díla, vysílal Jawu reprezentovat českou práci na světovém kolbišti. V šestidenních soutěžích vídali jsme teamy jiných zemí se stroji různých továren a s pomocnou organizací vykonávanou jako věc státu a národů. S nimi soutěžily teamy továrny Jawa, odkázané jen na sebe a zčásti na amatérský, obětavý doprovod několika nadšenců.
  Když měříme pod tímto zorným úhlem výsledky díla Ing. Dr. h. c. Františka Janečka, vidíme jeho výkony v pravé velikosti. A zároveň i výkony jezdců a všech spolupracovníků jím vychovaných a inspirovaných. Rozmach továrny, mezinárodní sportovní úspěchy a technickou výši výrobků, to všechno vyrostlé z vlastní Janečkovy tvůrčí síly, na nepříznivé půdě, v letech hospodářské krize, bez vnější podpory a vzpruhy. Překážek doma se nezalekl, nikdy si z hranic republiky nedělal čínskou zeď, za níž by český motocyklismus vedl skleníkový život. Přijímal ochotně podněty odevšad, porovnával svou práci a své motocykly se vším nejvyšším. Dr. Janeček otevřel rozvoji své značky Jawa okna do Evropy, do níž se rozjel již jako 23 letý inženýr s tak pronikavým úspěchem. Jen tak se mohla stát Jawa tím, čím byla za první republiky.
  Tím, že byl velkým Evropanem, byl Ing. Dr. techn. h. c. František Janeček velkým synem svého národa. Tak vidí historie tohoto vzácného muže, o jehož lásce k rodné hroudě českého venkova věděli nejlépe ti, kdo znali jeho soukromí.

  Pátek 6. června 1941

  „S těžkým srdcem, jež je naplněno hlubokým zármutkem, přicházím, abych splnil svou poslední povinnost vůči našemu panu doktorovi - abych se s ním rozloučil navždy...“
  
  Těmito slovy začal svůj projev nad rakví Dr. Jaroslav Frei, vedoucí ředitel podniků Ing. F. Janeček. Před ním promluvil farář církve Českobratrské Jerie, šéfredaktor Vilém Heinz a ústřední ředitel Elektráren hl. města Prahy Ing. Václav Běšínský.
  Obřad začal po 17. hodině, když se před tím přišli sklonit lidé všech vrstev národa, osobní přátelé, oficiální osobnosti, prostí dělníci, ženy, jež chtěli mlčky ukázat svým dětem velikého člověka, představitelé průmyslu, technici, vědci a zase prostí zřízenci - lidé. Jejich tichý a pohnutý průvod šel tudy od 10 hodiny dopolední, kdy nad rakví bděla čestná stráž vedoucích úředníků Zbrojovky Ing. F. Janečka Pražských elektrických podniků.
  Při smutečním obřadu stáli u rakve dělníci a úředníci Zbrojovky Ing. F. Janeček a Pražských elektrických podniků, motocykloví závodníci, zástupci lesních správ ze Solnice a Padolu. Celým prostorem obřadní síně, naplněné do posledního místa smutečními hosty, celým prostranstvím před krematoriem, jež zaujali ti, kdo se již nevešli dovnitř, chvěla se myšlenka, neuvěřitelná, myšlenka všech, kdo tu byli, i těch, kdo sem jen z dálky upínali své mysli: loučíme se s Ing. Dr. Janečkem navždy!
  „Inženýr Janeček dal úžasnou prací a rytířským charakterem české technické práci slavný zvuk a sobě věčnou nehynoucí paměť.“ Tak ukončil projev šéfredaktor Vilém Heinz. Té nehynoucí paměti jsme povinni opakovati v hlavních rysech alespoň dva projevy mužů, kteří byli nejvíce povoláni promluvit k odcházejícímu Ing. Dr. Janečkovi za celý náš národ...... dokončení naleznete v Motor Journalu číslo 10.

  .

  komentáře (0) - 19.09.2015 21:41 - Motorismus

• Motorismus v Čechách

  Historie JAWA I. POČÁTKY FIRMY 1. ZAKLADATEL František Janeček se narodil 23. ledna 1878 v Klášteře nad Dědinou, v malé obci na východě Čech. Původně se chtěl stát lékařem, ale díky jeho otci se tomu tak nestalo. Po základním vzdělání odejel do Prahy, kde absolvoval strojní průmyslovou školu, z níž zamířil na studia elektrotechniky. To byl obor, který na přelomu 19. a 20. století nabíral dech a sliboval velkou budoucnost. Po absolutoriu v Berlíně vedla cesta mladého inženýra přes firmu Schuckert k pražské firmě Kolben ve Vysočanech, která patřila k jedné z největších elektrotechnických továren v mocnářství. Janeček byl schopný a nadaný muž, jenž se na svém místě osvědčil. Ve 23 letech byl vedením pověřen postavit novou továrnu v Nizozemí, kde kromě toho studoval techniku v Delftu. Osudová se mu stala nehoda na jízdním kole při srážce s vozem. Tehdy ho ošetřovala mladá žena, dcera vyníka havárky, která se stala brzy matkou jeho syna. Jejím vkladem do manželství byl i nemalý finanční přínos. V Nizozemí se Janeček blýskl prvním z řady vynálezů - ve svých čtyřiadvaceti letech si nechal patentovat nový způsob přívodu proudu pro pouliční elektrickou dráhu, který od něho koupili Angličané za 2000 liber. Po čtyřletém pobytu za hranicemi tehdejšího Rakousko-Uherska ho zavolala firma zpět do Prahy, kde se stal šéfem mechanické dílny. Tady zkonstruoval generátory o výkonu 1000 k, které v pražské elektrárně sloužily po 30 let. Janeček byl každopádně schopnější a v dílně nemohl dosáhnout plného rozvoje. Firmu Kolben opustil o dva roky později. V roce 1907 odešel do zahraničí, kde sbíral zkušenosti u německých a anglických firem. V roce 1908 se vrátil do Prahy. Ve svých 31 letech se osamostatnil a otevřel si vlastní strojírenskou laboratoř a mechanickou dílnu. Základní kapitál pocházel z jeho patentu na změnu obloukové lampy, který zakoupily dvě německé firmy za 70000 marek a také věno manželky. Ve své laboratoři a dílně s třinácti zaměstnanci realizoval své nápady, které nabízel různým firmám. Z dnešního pohledu by bylo možné nazvat jeho tehdejší podnikání jako know-how. Snad největší úspěch z té doby slavil jeho dálkově ovládaný reklamní panel, který byl instalován na střeše domu na Jungmannově náměstí. Situaci změnila první světová válka. Po krátké aktivní službě na italské frontě se Janeček vrátil k rýsovacímu prknu a ohlásil hbitě šedesát patentů. Je vhodné se zmínit o zařízení ke zkouškám rozbušek kanónů a minometů spojených s leteckým motorem, kdy hlaveň byla umístěna za vrtulí. Nejznámější vynález z této doby byl Janečkův ruční granát, především pro modernizovanou bezpečnostní zápalku. Po válce začal Janeček výrobu těchto granátů v Praze-Žižkově. Krátce na to, v roce 1920, převzal výrobu přesných vah v Mnichově Hradišti. V chemické továrně zařídil svůj závod a spojil se s nástrojařem Františkem Kohoutkem. Oba partneři se ale nesjednotili a za několik týdnů se opět rozešli. Kohoutek si nechal vyplatit 50000 korun a tím jeho spolupráce s Janečkem skončila. Janeček proto pokračuje sám na základě své tvůrčí činnosti jako technik a konstruktér. V roce 1922 kupuje továrnu na předměstí v Praze - Nuslích, kde dříve stálo staré pohostinství "Na zelené Lišce". Továrna je ovšem příliš nadhodnocený výraz pro dílnu po obuvnické firmě Sachs v budově starého hostince. Brzy poté, v roce 1923, vybudoval Janeček nové haly, jenž si označení továrna zasluhují. Do nich pak převedl výrobu z Mnichovského Hradiště. Investovat do tohoto velkého podniku mu umožnily objednávky Ministerstva národní obrany na přestavbu kulometů Schwartzlose, které převzalo mladé Československo z vybavení armády dřívější Rakousko-Uherské monarchie. Zbraně byly stavěny pro munici typu Manlicher, československá armáda byla ale vybavena municí Mauser. Proto byl ve zbrojovce Janečkem kulomet přepracován. Jelikož počet kulometů byl menší než armáda potřebovala, obdržel Janeček také zakázku k vytvoření nového typu. Na rozdíl od kulometů výroba granátů klesla pro malý zájem odběratelů. V roce 1926 byla proto jejich výroba definitivně zastavena. Vojenské objednávky umožnily rozšíření továrny a modernizaci technologií. Kulomety byly ovšem zastaralé a těžké, takže bylo jen otázkou času, kdy o ně ministerstvo ztratí definitivně zájem. To se přihodilo v roce 1928, kdy Zbrojovka v Brně přišla s novým vzorem této zbraně (ZB 26). Janeček byl v této době se svým podnikáním plně vytížen, vyráběl různé produkty - od psacího stroje až po šicí stroje. Mohl si dovolit výrobu těchto náročných a přesných strojů, neboť mu to dovolovala dosavadní praxe, vybavení továrny a pracovní potenciál. Nakonec se rozhodl pro výrobu motocyklů. Zbrojovka Dipl. Ing. F. Janeček změnila výrobní program. 2. BYLO ROZHODNUTÍ SPRÁVNÉ? V Československu měla výroba motorových vozidel mnohaletou tradici, neboť první motocykl uviděl světlo světa již v roce 1899, byl to Laurin a Klement. V roce 1928, kdy se Janeček rozmýšlel co má dále dělat, bylo v Československu 21 motocyklových výrobců, značek jako Čechie, Itar, Terrot, Orion a především Premiér a Praga měli dobré jméno. Ovšem jednalo se většinou o malosériovou výrobu. Například největší firma Praga vyráběla jen několik stovek kusů. Na domácím trhu byly československé značky zastoupeny jen minimálně, převážná většina všech nabízených motocyklů byla zahraniční výroby. Zájem o ně byl však obrovský. Co domácí sériové výrobě chybělo byl kapitál. Janeček jím disponoval a jeho rozhodnutí bylo tedy správné. Také jeho druhé rozhodnutí bylo naprosto odůvodněné. Nechtěl totiž vyvíjet vlastní stroj, ale rozhodl se koupit licenci na již vyvinutý motocykl. Bylo to rozumné, neboť neztratil žádný čas a spolehlivá a osvědčená konstrukce je již poloviční úspěch. A tento úspěch si chtěl Janeček samozřejmě zajistit. Byl podnikatel, který se neobával velkorysých plánů. Jeho cílem byla sériová výroba po vzoru Tomáše Bati a Henryho Forda s jejich organizací práce a pásové výroby. Motocykl, pro který se Janeček rozhodl, ukázal, že správně pochopil situaci na trhu i s výrobou souvisejícími problémy. Pro svůj zbrojní závod získal licenci na motocykl Wanderer 500 OHV (přel. Vandrovník). 3. LABUTÍ PÍSEŇ V CHEMNITZI - PREMIÉRA V PRAZE Wanderer byla známa německá značka z Chemnitzi (dříve Karla-Marx-Stadt, NDR), která již v roce 1902 vyráběla první motocykly. Wanderer poskytoval záruku kvality a technické vyspělosti. Tyto jednoválce (327 a 387 cm3) a dvouválce ve tvaru V (408 a 616 cm3) se osvědčil již za první světové války. Také z konstrukčního hlediska se vyznačovaly řadou pozoruhodných řešení, především čtyřtaktní dvouválec (708 a 749 cm3) měl čtyři ventily na válec. Wanderer měl prvotřídní dílenské zpracování, bohatou výbavu a vysokou jakost materiálů, což však motocykl velmi prodražovalo. Přes zvýšený výkon a rychlost se v polovině dvacátých let zhoršovaly jízdní vlastnosti, což mělo za následek špatnou obchodní bilanci. Firma chtěla a musela přinést již proto něco nového, protože konkurence sílila, především díky BMW. Nový motocykl konstruktéra Alexandra Novikoffa se jevil jako dobrý tah. Vznikl v roce 1927 a byl to motocykl nové generace. Jeho lisovaný trojúhelníkový rám byla novinka proti dosavadním trubkovým. Tento Wanderer měl čtyřtaktní jednoválcový motor OHV, nádrž posazenou na rám a přední vidlici z trubek. Zajímavý byl pohon zadního kola hřídelí, což prozrazuje, že půllitr byl postaven proti BMW. Motocyklová koncepce byla správná a znamenala v tehdejší době pokrok. Firma ale spěchala a nenechala motocykl dostatečně otestovat. To se pak projevilo finanční ztrátou při záručních opravách. V situaci, kdy značka Wanderer ztrácela půdu pod nohama, projevila pražská továrna zájem o licenční výrobu. My si můžeme dnes dobře představit jak na to v Chemnitzi reagovali. V každém případě šli Janečkovi velice vstříc - nejenže mu prodali licenci na výrobu motocyklu Wanderer, ale také mu přenechali všechny vyráběné části a montážní celky, právě tak jako úplné výrobní zařízení. Wanderer a Janeček si podali ruku v roce 1929. Kdo měl ale pro to větší důvod? V roce 1929 v Chemnitzi definitivně ukončili výrobu motocyklů, zatímco v továrně "Na zelené lišce" se připravují na její premiéru. 4. JAWA V Praze se správně rozhodli, že nový výrobní program by měl přijít pod novou značkou. Kdo navrhnul, spojit první dvě písmena jmen Janeček a Wanderer do slova JAWA, měl šťastný nápad. Vznikla jednoduchá, lehce srozumitelná a vyslovitelná obchodní značka. Pro domácího zákazníka mělo toto jméno také ještě zvláštní nádech, díky písmenu W, které se v českém jazyce téměř nevyskytuje. JAWA byla zpočátku značka bez grafické podoby. 17. srpna 1929, v půl jedenácté dopoledne (u přihlášky je také uveden čas) dostala Zbrojovka Dipl. Ing. F. Janečka novou ochrannou značku, zapsanou na tehdejší patentním úřadě pod číslem 37 525/Praha. Ochranná známka byla zapsána dříve, než došlo k prvnímu veřejnému předvedení motocyklu. Premiéra se konala na pražském podzimním autosalóně. Ještě před zahájením (9. října) nechal Janeček registrovat ochrannou známku také u světové organizace pro duševní vlastnictví v Ženevě. Z počátku ani nepočítal s grafickým ztvárněním značky, také písmo nebylo jednotné. O tom vypovídá nápis JAWA na palivové nádrži motocyklu v prvních letech výroby, který se odlišoval od nápisu na odlitku krytu ventilových rozvodů a od nápisu JAWA na malé skřínce pod držákem nosiče zavazadel. Ochranná známka JAWA v oválu, jak ji dnes známe, spatřila světlo světa o dva roky později. Vyskytla se na palivové nádrži třetí a poslední série JAWA OHV. V oválu byl nápis JAWA, uprostřed v dolní části byly iniciály Františka Janečka takové jako na jeho dřívějším granátu. Od těchto iniciál vedli vlevo a vpravo šestice paprsků. Tato značka byla registrována 31. března 1936 pod číslem 56 772/Praha. Kdo byl autorem se dnes již nedá zjistit. 5. PRVNÍ JAWA První motocykl z Janečkovy továrny byl poprvé představen na Pražském autosalóně, jehož brány se otevřely 23. října 1929. První JAWA se lišila od svého německého vzoru řadou detailů, nejvíce však kapkovitou palivovou nádrží. Půllitr měl čtyřtaktní jednoválcový motor o objemu 498,7 cm3 (ø80x90) s půlkulatou spalovací komorou a výkonem 13 KW (18 PS). Uložen byl ve dvojitém lisovaném rámu. Přední vidlice měla krátký zdvih a byla odpružena listovým pérem. Motor měl suchou klikovou skříň, tlakové oběhové mazání, s motorem v jedné skříni byla třístupňová převodovka ovládána ruční pákou. Pohon zadního kola obstarala hřídel s odpruženým spojením. Zadní vnější pásová brzda působila na hnací hřídel. Na ráfky se montovaly pneumatiky 27x4. Jednosedadlové provedení vážilo 175 kg, dosahovalo maximální rychlosti 95 km/h a spotřeba byla 5 až 6 litrů/100 km. Cena nového motocyklu byla stanovena na 14 890 korun včetně elektroinstalace Bosh. S přívěsným vozíkem stála JAWA celých 17 000 korun. Již při premiéře se motocykl předvedl v barevném provedení, které je tradiční pro všechny Jawy. Motocykl byl červený s krémově žlutými ozdobnými čarami. Jak se brzy ukázalo, nebyla tato kategorie motocyklu správnou volbou, hlavně díky vysoké ceně. V téže době stála Aerovka s jednoválcovým motorem v základním provedení stejně jako JAWA s přívěsným vozíkem. Na tehdejším trhu byla nabídka opravdu bohatá. Mimo to měl půllitr mnoho konstrukčních chyb, zejména se lámala přední vidlice. Proto byla u druhé série přepracována přední vidlice a rám byl vyroben z lisovaného plechu. Nový byl také světlomet, tentokrát výrobek firmy Bosh s posuvným parabolickým zrcadlem místo dosavadního válcovitého světlometu. Druhá série z roku 1930 zlevnila na 14 000 korun. Třetí série (1931) se odlišovala od předcházející novým výfukovým tlumičem, který měl místo původní koncovky ve tvaru "granátu" koncovku ve tvaru "rybího ocasu". Na nádrži byla již značka Jawa v oválu. Také jízdní vlastnosti motocyklu se zlepšily díky nové čtyřstupňové převodovce, která byla za doplatek. Třetí série Jawy 500 OHV v provedení sólo stála 12 000 korun. Byla ale doba hospodářské krize a motorky byly nejen těžké ale i drahé. Není tedy divu, že Janečkův sen velkosériové výroby nebyl stále na dosah. Díky vylepšení se Jawa těšila velké oblibě. Do roku 1931 bylo zhotoveno údajně celkem 1 016 kusů, což na tehdejší dobu nebylo málo. Za svou robustní podobu dostal půllitr všelijaké přezdívky, nejznámější byla "rumpál". Vzhledem k dostatečně výkonnému motoru se motocykl často opatřoval přívěsným vozíkem. Přívěsný vozík měl standardně nožní pákou bržděné kolo. Brzdový pedál se nacházel blízko brzdového pedálu motocyklu. A tak řidič mohl, dle potřeby, mačkat obě brzdy současně nebo každý pedál zvlášť. Ačkoliv byl motocykl těžký, byla Jawa 500 OHV provozně velmi spolehlivý motocykl. 6. CO SE STALO DÁLE? Ještě v roce 1931, tedy tři roky po zahájení výroby nové Jawy, činil zisk z prodeje zbraní dvojnásobek zisku z prodeje motocyklů. Janeček se však rozhodl, jednou nastoupenou cestu nevzdát, ač mu bylo jasné, že musí vyrazit jiným směrem. Díky hospodářské krizi, která ohromila celou Evropu, klesla kupní síla zákazníků a s tím se musel vyrovnat. Co se týče technického zázemí byla na tom zbrojovka dobře, nemohl ale konkurovat ostatním zbrojovkám nebo strojírenským gigantům. Zabývat se dále výrobou jednostopých vozidel, bylo rozumné, ale těžký půllitr musel být nahrazen spolehlivým levným motocyklem. Také tentokrát bylo výhodnější, hledat licenci za hranicemi. Proto jel Dipl. Ing. Janeček mladší do Anglie, jejíž produkce motocyklů byla v té době proslulá na celém světě - byly to značky BSA, Norton, Matchless, AJS a další. Výsledkem této cesty byl kontakt s Georgemm Williamem Patchenem, který získal jako automobilový závodník a konstruktér mnoho cenných zkušeností u firem Brough- Superior a McEnvoy v Anglii stejně jako u belgické FN. Patchett neměl jen přehled, ale i technický cit, i když nebyl konstruktér v pravém slova smyslu. Často se nevyznal v komplikovaných výkresech. Ale uvědomoval si, jak má jednoduchý, spolehlivý a levný motocykl vypadat. Již při jeho práci u McEnvoye poznal motory Villiers, které splňovaly všechny uvedené požadavky. Také v Jawě si uvědomovali, že jednoválcový dvoutaktní motor je správné řešení. Měli totiž vlastní zkušenosti, nejen s komplikovaných čtyřtaktním půllitrem. Sotva naběhla výroba, začali v konstrukční kanceláři, především mladý talentovaný Josef Jozíf, myslet na vlastní stroj. Výsledkem byl dvoutaktní hvězdicový trojválec s dvěma písty v každém válci na jedné společné klikové hřídeli, který měl být v předním kole. Tato pohonná jednotka byla příliš komplikovaná a ani rám nebyl o nic jednodušší. Jednalo se vlastně o tříkolku se dvěma koly v zádi vozidla, která se při jízdě navzájem přibližovala. Bohužel nezůstala zachována ani jedna fotografie, ačkoliv byl motor postaven a testován. Díky Patchettovi se Jawa uchýlila ke koupi motoru Villiers 175 cm3, který byl montován do rámů vlastní konstrukce. Tentokrát se Jawa trefila. Stopětasedmdesátka byl takový šlágr, že to muselo překvapit i nadšeného optimistu Janečka. 7. PRAVÝ STROJ PRO PRAVÝ ČAS V roce 1932 byla ještě cítit hospodářská krize. Motocykl za 15 000 korun znamenal pro dříve potenciální zákazníky nedostupný luxus. Mnoho výrobců muselo v těchto letech ukončit výrobu. Potkalo to také firmu Premiér z Chebu, která již započala výrobu v roce 1908 a do roku 1932 měla prodaných 4 000 motocyklů. Takovéto situaci se Jawa postavila se stopětasedmdesátkou. "Nejlepší stroj za málo peněz" - hlásal reklamní slogan. Prostý, hezký motocykl byl představen na Pražském autosalóně. Jeho cena 4 650 korun byla neuvěřitelně nízká, o celou třetinu nižší než ostatní motocykly této třídy. Jawa 175 měla tříkanálový dvoutaktní jednoválcový motor o objemu 172,6 cm3 (ø57,2x67), výkon 3,6 kW (5,5 PS) při 3 750 ot. za min. a kompresní poměr 6,7:1. Píst měl deflektor. Magnetogenerátor Villiers 15 W byl zabudován v setrvačníku. Třístupňová převodovka s jednokotoučovou suchou spojkou se obsluhovala ruční pákou, která vedla přímo ze skříně. Rám byl vlastní konstrukce z lisovaného plechu stejně jako kyvná páková vidlice odpružená jednou vinutou pružinou. Palivová nádrž v rámu měla kapacitu 10,5 litrů benzínu míchaného s olejem v poměru 25:1. Hmotnost byla původně jen 70 kg, rozměr pneumatik byl u prvních typů 2,75x25. Motocykl dosahoval nejvyšší rychlosti 70-80 km/h při spotřebě 3 až 3,5 litrů na 100 km. Aby továrna mohla tyto motocykly začít vyrábět již v roce 1932, nekoupila v Anglii jen motory, ale také převodovku, náboje kol, brzdy, magnetogenerátor, světlomet, karburátor a řetěz. Motocykl působil velice kompaktně, jednoduše a hezky, navíc vypadal sportovně. Nápadný byl výfuk - obě výfuková potrubí vedla do jednoho silného společného kolena, z kterého pak vyčnívala jedna trubka bez tlumiče. V prvním roce bylo vyrobeno 3 020 Villiersek, skoro třikrát víc než půllitrů za tři roky. Malá Jawa byla skutečně prodejní šlágr. Tento typ zůstal ve výrobním programu až do roku 1946, jen za války byla výroba samozřejmě zastavena, jako ostatně u všech motocyklů. Téměř každý rok bylo u malé Jawy něco pozměněno, zmodernizováno tak, aby se jednotlivé motocykly z celkem sedmnácti sérií odlišovaly. Motocykl byl vyráběn ve dvou variantách, jako lidový typ standard a luxusnější speciál, rozlišující se od sebe bohatostí chromování a množstvím doplňků. Již v roce 1933 se radikálně omezil dovoz primárních dílů a začala výroba dle anglické licence. Do motorek byla montována výhradně anglické magneta, karburátory a řetězy. V tomto roce rovněž převážila produkce motorek nad válečnou výrobou, v poměru 18 miliónů ku 3,5 miliónů korun. V roce 1934 obdržel motocykl magnetogenerátor Jawa 30 W, dvoupáčkový karburátor Amal-Fisher a nový zkrácený výfuk s tlumičem. V průběhu dalších let byly motocykly vybaveny novou sedlovou nádrží a přestavěným motorem se sedmi-kanálovým systémem s plochým válcem. Kromě toho byl montován usměrňovač a baterie a za doplatek byla k dostání také elektrická houkačka. Opět došlo ke změně výfuku. Motocykl měl nyní dva dlouhé tlumiče výfuků a nový bohatě žebrovaný válec. Motor měl zvýšený výkon a na motocyklu bylo mnoho dalších nových konstrukčních prvků. Na Pražském autosalóně v roce 1938 Jawa umožňovala návštěvníkům testovací jízdu. Byla to reklama k nezaplacení. Stopětasedmdesátka se osvědčila tak dobře, že v témž roce vytvořila Jawa sérii asi padesáti motorek s dvojitým řízením k instruktáži nových motocyklistů. Jawa s dvojitým řízením se stala středem pozornosti také v tehdejším odborném i denním tisku. Tyto motocykly byly chráněny československou právní ochranou známkou vynálezu, neboť byly první tohoto druhu. Celkem se vyrobilo 27 535 kusů Jawy 175 a její cena poklesla v průběhu let až na 3 490 korun (1936). Tento motocykl se rovněž zasloužil o motorizaci tehdejšího Československa. Dovoz motocyklů z ciziny byl téměř zcela zastaven. Během roku 1930 bylo nabízeno 94 % zahraničních značek a jen 6 % domácích, zatímco v roce 1937 bylo už jen 6 % motocyklů z ciziny. Továrna "Na zelené lišce" udělala konečně ten správných krok. 8. CESTA K JAWĚ 350 SV Vedení Jawy se myslelo, že mezi dvoutaktní stopětasedmdesátkou a čtyřtaktním půllitrem je velká mezera a tak začali přemýšlet, jak by ji nejlépe vyplnili. Nejspíše snad s motocyklem třídy 350 cm3. Již v roce 1931, tedy před premiérou Villierse, se o tom jednalo. Třistapadesátka měla nahradit pětistovku a měla být určena pro velice náročné zákazníky. Prototyp tohoto motocyklu byl představen na Pražském autosalóně v roce 1934, měl lisovaný dvojitý trojúhelníkový rám s lisovanou přední vidlicí odpruženou centrální vinutou pružinou a velkou palivovou nádrž. Tentokrát postavila Jawa vlastní motocykl s množstvím pozoruhodných prvků. Motor SV byl vybaven elektrickým spouštěčem (dynamo-startér). Převodovka byla u zadního kola, hnána hřídelí podobně jako u Jawy 500 OHV. Při zkouškách se prototyp osvědčil, ale s ohledem na konečné neobvyklé řešení byla sériová výroba příliš drahá. A s drahým motocyklem měli u Janečka, jak se továrně lidově říkalo, již špatné zkušenosti. Postavit druhý vlastní motocykl, skončil s neúspěchem, i když tentokrát z jiného důvodu. Motocyklu nemohlo být z hlediska konstrukce nic vytknuto. Problém byl v tom, že třistapadesátka stála tolik, jako pětistovka. Roku 1934 rozšířila Jawa výrobní program přesto o jednu třistapadesátku, ovšem tentokrát zcela ortodoxní. Měla stojatý vzduchem chlazený jednoválcový motor SV o objemu 346 cm3 (ø70x90) a o výkonu 8,8 kW (12 PS), kompresní poměr 5:1. Selektivní čtyřstupňová převodovka byla ovládána buď rukou nebo nohou. Pohon zadního kola řetězem. Rám byl dvojitý stejně jako přední vidlice z lisovaného plechu, vycházelo se z typu Jawy 175. Palivová nádrž o objemu 10,5 litrů byla sloučena s olejovou nádržkou. Ta zásobovala čerstvým olejem čerpadlo s regulací množství a optickou kontrolou mazání. Pozoruhodné byly dvojité celkové zapouzdření ventilové pružiny. Zapalování bylo buď dynamo-bateriové firmy Bosch nebo dynamo-magnet firmy Miller. Motor byl vybaven karburátorem Amal s regulací paliva a vzduchu. Motocykl se dodával s reflektorem Bosch nebo Miller, který byl o 300 Kč levnější. Elektrická houkačka patřila ke standardnímu vybavení. Motocykl vážil 125 kg, dosáhl rychlosti až 100 km/h a spotřeboval v pravidelném provozu průměrně 3,5 litrů/100 km. Třistapadesátka byla spolehlivý motocykl s dobrými jízdními vlastnostmi. Zvláště dobře byly ceněny velmi tuhé rámy. Levnější typ motocyklu stál 6 950 korun. Za první rok se vyrobilo 1 000 kusů, v roce 1935 také 1 000 kusů a v roce 1936 ještě 504. V průběhu těchto třech let nebyly provedeny, až na změněný výfuk, skoro žádné změny. Mladší třistapadesátka SV dostala klasický tlumič ve tvaru rybího ocasu. Tato Jawa se zúčastnila několika velkých sportovních závodů, pro které byla částečně upravena. Byl zvýšen kompresní poměr, vyhlazeny kanály a upraveno časování ventilů. František Juhan se na tomto stroji účastnil různých plochodrážních závodů. Vitvar s Dusilem na třistapadesátce absolvovali mezinárodní šestidenní 1934 v Německu, oba se zlatou medailí. 9. VE DVOU STOPÁCH Motocykly, především stopětasedmdesátka, se osvědčily a zcela ovládly trh. Jawa začala ale myslet také na výrobu automobilů. Především ji ovlivnily úspěchy vozů Aero. Když se v roce 1929 tento malý vůz objevil, přesedla celá série řidičů motocyklů na jednoválce Aero 500 a později dvouválce Aero 662. Janeček nechtěl ztratit tentokrát žádný čas a vsadil opět na licenci. Německý automobil Meisterklasse 701 vyhovoval československým domácím podmínkám stejně jako možnostem továrny. Jedním z rozhodujících důvodů, proč se v Jawě rozhodli pro tento vůz, byla jeho dřevěná karosérie. Janeček totiž už v roce 1926 zakoupil panství v Solnici ve východních Čechách a kousek odtud také bednárnu ve Kvasinách, kterou rozšířil a zřídil u ní také pilu. A tak se v roce 1934 objevil automobil Jawa 700. Veřejnosti byl představen v polovině roku a vzbudil značný ohlas. Měl dvouválcový vodou chlazený dvoutaktní motor uložený napříč. Zdvihový objem válců činil 684 cm3 (ø76x76) a poskytoval výkon 14,7 kW (20 PS) při 3 200 otáčkách za minutu, stupeň komprese byl 5,7:1. Elektrická instalace 6 V, akumulátor 60 Ah, dynamospouštěč 90 W. Jeho třístupňová převodovka byla vybavena rozspínatelným volnoběhem. Spojka se nacházela na hnací hřídeli převodovky a s motorem byla spojena řetězem. Vůz měl pohon předních kol, což tehdy v Československu nebyla žádná výjimka, neboť v Brně vyráběné vozy "Z" byly vůbec první sériově vyráběné automobily v Evropě s předním pohonem. Centrální rám se skládal z lisovaných profilů ve tvaru U. Čtyřsedadlová karosérie byla ze dřeva s koženkovým potahem dodávanou v červené, modré a šedivé barvě. Všechna čtyři kola byla měkce odpružená příčně uloženými listovými péry. Na disková kola byly montovány pneumatiky 4.00 - 19, mechanické bubnové brzdy působily na všechna čtyři kola. Automobil dosahoval při celkové hmotnosti 690 kg maximální rychlost 90 km/h. Spotřeba paliva činila 7 l/100 km (mísicí poměr benzín:olej - 25:1). Jawa 700 byla nabízena za 22 900 korun, a za prvních pět měsíců (od srpna do prosince 1934) bylo prodáno již 203 kusů. Zpočátku měla karosérie skládací střechu v provedení kabrio. Od března 1935 se prodávala s uzavřenou dvoudveřovou karosérií, u níž střecha přecházela ve splývavou záď, aniž by obrys vozu narušoval vyčnívající zavazadlový prostor nebo náhradní kolo na jeho víku. Novější karosérie již nebyly z koženky, ale částečně nebo zcela z plechu. Pro náročné zákazníky byla k dispozici i pozoruhodná novinka - radiopřijímač do vozu zn. Microphony od fy. bří Knotkové - Strašnice. Továrna proslula pečlivostí a kvalitou výroby, jež tu měla letitou tradici: s ohledem na zbrojní výrobu ani nemohlo být jinak. Když se na montáži smekl dělníkovi klíč z matice, musela se vyšroubovat a zahodit. Při záběhu každého motoru na brzdě byl zprvu zkoušen dvě hodiny bez zapalovacích svíček a bez karburátoru, nuceně poháněn elektromotorem. Pak byl zkompletován a spuštěn. Teprve po tomto záběhu zamontovali hnací agregát do rámu motocyklu nebo automobilu a následovala zkouška na válcích. Než bylo vozidlo vyexpedováno, přišla na řadu vlastní projížďka. Automobily Jawa však nevznikaly v Praze, nýbrž v Solnici a v Týnci nad Sázavou. Dřevěná kostra karosérie se vyráběla v Solnici z kvalitních buků, jež se těžily na Slovensku. V solnické karosárně měli přístroj k měření vlhkosti dřeva, jímž se kontrolovala vlhkost každé klády - bylo to tehdy jediné zařízení svého druhu v Československu. Hotová kostra karosérie se nejprve lakovala ochranným nátěrem, pak následovala vrstva černé barvy a nakonec se polotovar ošetřil lodním lakem. Potah z koženky se na kostru přibíjel - na jednu karosérii se počítalo se 300 hřebíčky. Na výrobě karosérií se podíleli i ve Kvasinách. Tam se také ze zbytků vyráběly dřevěné hračky, především žebřiňáčky, vláčky a také koloběžky, velmi připomínající ty, které se vyrábějí ještě dnes, jen s tím rozdílem, že koloběžky Jawa (!) měly vzadu i vpředu po jednom kole, zatímco dnes se na dřevěné koloběžky montují dozadu dvě malá kolečka. Dřevěné hračky budou snad ještě k vypátrání na půdách kvasinských a solnických domků, nebo na 400 zaměstnanců tamních dílen mělo dřevěné výrobky za režijní cenu. Kompletace automobilů probíhala v Týnci nad Sázavou, kam se karosérie dopravovaly dráhou. Na jeden vagón se jich vešlo šest, přičemž denně se vyrobily čtyři. Celkem se vyrobilo 1002 automobilů Jawa 700, a to v letech 1934-1936, i když v šestatřicátém se zřejmě jen kompletovaly již dříve vyrobené díly a skupiny. Za zmínku ještě stojí několik zakázek, jež vybočují z všedního prodeje. V roce 1936 bylo 10 vozů upraveno jako taxi. Jezdily po Praze, 1 km stál dvě koruny. Téhož roku se 30 vozů prodalo státní policii. V Jawě také náležitě oslavili první prodej vozu Jawa 700 do Německa, odkud tento typ pocházel. Pozoruhodné jsou především vozy určené pro sportovní použití. Jejich motor vykazoval jen minimální změny. Největší byla zvětšení zdvihového objemu na 750 cm3. Ještě v roce premiéry obdržela tato Jawa otevřenou aerodynamickou karosérii s mohutnou kolmou "stabilizační ploutví" v zadní části. Bez vyzkoušení (ba i bez správného záběhu) se s ní přihlásili ke startu těžkého silničního závodu "1 000 mil Československa". V kategorii otevřených vozů do 750 cm3 docílila posádka Vitvar-Panek průměrné rychlosti 84 km/h, tedy o víc než jeden rok dříve, než dosáhne vítěz, Dipl. Ing. Mucha, na silné Pragovce Grand (83,76 km/h). Defekt před cílem zničil nakonec naděje Vitvara a připravil jej o triumf. Jawa byla v tomto závodě i přesto druhá a její posádka Kaiser- Kronberger dosáhla v sériovém voze první cenu Autoklubu Československé republiky pro uzavřené vozy. O jeden rok později poslala Jawa na třetí ročník tohoto závodu hned dva týmy. Jeden tvořila trojice otevřených vozů karosována podle Jarayova návrhu, druhy trojice uzavřených vozů, jejichž tvar karosérie byl dán kompromisem mezi aerodynamikou a praktickými požadavky sportovního provozu. Jarayova karosérie z předchozího ročníku totiž dozajista vypadala na tehdejší zvyklosti poněkud divoce, odpředu nebyl vůz právě hezký a Janečkovi šlo jistě o to, aby jeho výrobky působily na veřejnost nejen svojí avantgardností, ale také i svojí líbivostí. Však také proto byly tentokrát všechny jeho startující vozy jasně červené, jezdci měli bílé kombinézy, červené barety a hnědé rukavice. Tentokrát dosáhl tým cenu putovního poháru prezidenta republiky pro uzavřené vozy. Jawa slavila úspěchy také v dalších závodech. Je vhodné se zmínit o vítězství Antonína Vitvara ve třetím ročníku Krakonošovy okružní jízdy, kde dosahoval s Jawou na 154 kilometrů dlouhé dráze hornatou krajinou průměrné rychlosti 85 km/h. Opět o jeden rok později (1936) zopakoval Vitvar své absolutní vítězství a dosáhl průměrné rychlosti 90 km/h. V roce 1937 tomu nebylo jinak. Vavříny z domácích závodů se jen hromadily, ale i v zahraničí se uměla Jawa prosadit. Slavila například úspěchy v závodě "Malou dohodou", kde obsadila první a druhé místo. Tím byla sportovní éra Jawy 700 v podstatě u konce. Její motor byl již zastaralý a nekonkurenceschopný. V Jawě si byli toho vědomi a koncem třicátých let připravili zcela nový automobil. 10. OPĚT MOTOR OHV V roce 1935, rok po příchodu prvního automobilu Jawa a rok po představení prvního motocyklu zcela vlastní konstrukce, přináší Jawa na trh novou třistapadesátku OHV. Jawa 350 OHV je odvozena z předcházejícího modelu, od kterého se odlišovala pouze jiným válcem a hlavou. Byla určena především pro sportovní účely. Motor měl obsah 346 cm3 (ø70x90), výkon 11 kW (15 PS) při 4000 otáčkách za minutu, kompresní poměr 6:1. Čtyřstupňová převodovka měla již elektronovou skříň. Rám byl stejný jako u Jawy 350 SV, jen přední vidlice byla u typu OHV robustnější se zvětšeným tlumičem pérování. 142 kg vážící motocykl dosahoval maximální rychlosti 115 km/h. Byl nabízen v provedení standard a speciál, lišící se především bohatostí chromování, větším světlometem, zabudovaným v noci osvětleným rychloměrem, řazením nohou a pneumatikami 3,50 - 19. Standardní pneumatiky měly rozměr 3,25 - 19. Rok po jeho uvedení na trh stál standardní typ 8 950 korun a typ speciál, jehož výroba se rozjela v roce 1937, byl o 500 korun dražší. Jawa 350 OHV se vyráběla souběžně se starším typem do roku 1936, kdy Jawa 350 SV opustila výrobní halu naposledy. Jawa 350 OHV zůstala ve výrobním programu až do roku 1946, samozřejmě s výjimkou války. Celkem bylo vyrobeno 2 700 kusů. Motocykl vykazoval různé vrtochy, týkající se především olejového mazání. Na nedostatek oleje trpěl zejména ventilový rozvod. Také se vyskytovaly poruchy zapalování. Proto byl motor dále přepracován. Byla zvětšena chladící žebra, ventilový rozvod byl zakryt a mazání se zlepšilo, takže mu sportovně založení řidiči začali dávat přednost. Stal se při dobré údržbě spolehlivým a jeho výkon právě tak i maximální rychlost odpovídala náročnému zákazníkovi. 11. PRVNÍ DVĚSTĚPADESÁTKA V roce 1935, kdy už Jawa nabízela stopětasedmdesátku, dvě třistapadesátky a malý automobil, přišla s novou dvoutaktní Jawou 250. S tímto typem začala slavná éra dvěstěpadesátek, která proslavila po válce Jawu na celém světě. První se objevila na trhu na jaře 1935 a spolu se slabší stopětasedmdesátkou tvořila hlavní výrobní program závodu. Také tentokrát se jednalo o dvoutaktní jednoválcový motor o objemu 248 cm3 (ø 63x80) o výkonu 6,6 kW (9 PS) při 3 850 ot. za min. Sedmikanálové vratné vyplachování nahradilo původní provedení Villiers, dále byl použit píst s plochým dnem, karburátor Villiers (později Grätzin), dvě výfuková potrubí byla ukončena plochým tlumičem. Třístupňová převodovka byla ovládána rukou, na přání bylo montováno řazení nohou. Lisovaný rám vycházel z osvědčené koncepce, který splňoval všechny požadavky také u stopětasedmdesátky i třistapadesátky. Palivová nádrž měla objem 10 litrů směsi benzínu a oleje (25:1). Motocykl vážil 95 kg a dosahoval nejvyšší rychlosti 100 km/h při průměrné spotřebě 3 l/100 km. Za 5 490 korun se stala dvěstěpadesátka štikou na trhu. Není tedy divu, že se začala prodávat po tisících. Až do roku 1946 (s přestávkou války) dosáhl počet vyrobených motocyklů 14 000 kusů. Původně měla dvěstěpadesátka motor Villiers s plochým válcem a křížovým vyplachováním. Tato koncepce se ale neosvědčila, motor se často přehříval a měl velkou spotřebu. Příčina byla v nedostatečném vyplachování. Proto byl licenční motor Villiers nahrazen bezpečnějším systémem. Samozřejmě v průběhu let obdržel motocykl mnoho menších zlepšení. Již v roce 1936 dostala dvěstěpadesátka nový karburátor Amal, model 1937 měl novou palivovou nádržku a ruční řazení na nádrži místo původní řadící páky z převodovky. Plochý výfukový tlumič byl nahrazen oválným tlumičem s charakteristickou koncovkou ve tvaru rybího ocasu. V omezeném počtu byl vyroben tzv. "horský typ", který měl motor s druhým přídavným setrvačníkem, umístěným vně klikové skříně u řetězového kola primárního převodu. 12. MŮŽE JAWA LÉTAT? V Janečkových dílnách směřovali ještě výše, což se projevilo v roce 1936 pozoruhodným leteckým motorem. Snad chtěla Jawa dokázat, že v ní vězí více. Letecký motor Jawa byl čtyřtaktní dvouválce s protilehlými písty o objemu 1 000 cm3 (ø 84x90), obsahoval tlakové oběhové mazání, olejový filtr, suchý stator rovněž i tlakovou regulaci s přetlakovým ventilem. Motor byl vybaven tlakoměry a dálkovým teploměrem. Dva karburátory Amal měly výškovou regulaci pro řízení dostatečného množství vzduchu. Plyn se ovládal pedálem, tak aby zapalování a výšková regulace směsi mohli být ovládány z pilotova sedadla. Motor měl dále palivové čerpadlo a dvojité zapalování s dvěmi svíčkami ve válci. Magneto-zapalování se nacházelo na hřídeli vrtule. Aby motor byl co nejkratší, měl reduktor, stávající z čelně ozubeného dvoukolí. První kolo bylo na zadním konci klikové hřídele a popohánělo druhé ozubené kolo na šroubové hřídeli. Tato hřídel nepopoháněla jen magneto-zapalování, ale také klikovou hřídel. Agregát byl sice vyšší, ale především kratší, což je při stavbě letadel rozhodující. Pozoruhodné bylo, že motor vážil jen 39 kg. Bylo toho dosaženo, kromě jiného, elektronovým odlitkem skříně motoru. Dvouválcový motor měl výkon 26,5 kW (36 PS) při 4 000 ot. za min. Ač nikdy nedošlo k sériové výrobě, vývojová kancelář ukázala schopnost svých konstruktérů. 13. NEZNIČITELNÝ ROBOT Ke konci třicátých let Jawa ovládla domácí trh tak dalece, že se již nemusela bát konkurence. Nyní bylo nutné získat mládež, která ještě nemohla používat větší motocykly. Tehdy nenabízela Jawa malé motocykly, které odpovídaly dnešním mopedům. Konkurence, zejména Zbrojovka CZ se svými modely o zdvihovém objemu válců 73 cm3 a především 98 cm3, nenašla na trhu žádného rivala a to byla pro Jawu výzva k boji. Nejprve se zajímali o licenci, tentokrát francouzskou. Avšak nakonec byl Josef Jozíf pověřen zkonstruovat jízdní kolo s pomocným motorem. Janeček ho osobně poprosil, aby na tomto malém motocyklu pracoval doma a nikomu nic říkal. Chtěl patrně, aby nová Jawa způsobila opravdové překvapení. Motocykl byl zkonstruován se zřetelem na tehdy platné dopravní předpisy, které byly k majitelům malých motocyklů velice benevolentní. V Československu uznávali jednostopá motorová kola, jejichž motor měl nanejvýš 100 cm3 a byla vybavena pedály k pohonu zadního kola. Mohly na něm jet osoby starší čtrnácti let bez řidičského průkazu. Motorová kola byla rovněž osvobozena od silniční daně, nepodléhala ani úředním záznamům, neměla tedy SPZ. Tentokrát šla Jawa vlastní cestou, ačkoliv byla právě u této třídy řada osvědčených motorů známých značek, především Sachs a llo. Mnoho motorových kol bylo postaveno z dílů různých dodavatelů. Malá Jawa byla co se toho týče výjimka. Kromě karburátoru Grätzin bylo všechno vytvořeno pod jednou střechou. Jawa 100 byla představena v roce 1937 na Pražském veletrhu. Propagační oddělení Jawy mělo zajímavý nápad, vypsat pro návštěvníky veletrhu soutěž na jméno malého motocyklu, za nejlepší značku byla vypsána odměna 2 500 Kč. Za tři týdny napsalo svůj návrh na slosovatelném lístku celkem 15 025 návštěvníků. Porota se rozhodla pro značku Robot, již doporučovalo 68 účastníků soutěže. Ne všichni ví, že toto slovo bylo vytvořeno československým spisovatelem Karlem Čapkem, který ho použil ve svém románu R.U.R. Jawa Robot měla vzduchem chlazený jednoválcový dvoutaktní motor o objemu 98,8 cm3 (ø47x57) s vratným vyplachováním o výkonu motoru 1,9 kW (2,6 PS) při 3750 ot. za min., kompresní poměr 5,7:1. Karburátor Grätzin byl nejprve ovládán páčkou, později otočnou rukojetí. Magneto-zapalovač byl vlastní konstrukce. Třístupňová převodovka byla v jednom bloku s motorem, řadící páka byla na palivové nádrži. Volnoběžná spojka v převodovce dovolovala pohon zadního kola jak motorem tak pedály. Motor se spouštěl buď pedály na místě, nebo roztlačením. Rám byl již tradičně z lisovaných plechových profilů. Totéž platilo pro přední vidlici. Sedlová palivová nádrž pojala 8 litrů paliva (směs benzin-olej v poměru 20:1). Sedlo a řídítka byli výškově nastavitelné. Robot měl pneumatiky 2,25 - 19, hmotnost byla 49 kg. Vyvinul maximální rychlost 65 km/h při průměrné spotřebě 2 litrů na 100 km. První rok výroby stál Robot 2 790 korun, na trh bylo dodáno 5 000 kusů. Celkem bylo zhotoveno 12 000 malých Jaw, které se kromě války vyráběly až do roku 1946. Také Robot byl v průběhu let modernizován. Např. v roce 1939, se zvětšil kompresní poměr na 6:1, výkon se zvýšil na 2 kW (2,7 PS), výfuk obdržel ochranný kryt proti záření tepla a mimo to se změnil jeho tvar, místo vodorovně byl nyní veden slabě nahoru. Velice brzy se stal Robot populární a přinesl Jawě další zákazníky, buď ty kteří nedůvěřovali většímu motocyklu nebo ty, kteří pro svůj nízký věk museli ještě čekat na větší motocykl. 15. POSLEDNÍ PŘEDVÁLEČNÁ PREMIÉRA Před vypuknutím druhé světové války přinesla továrna na trh ještě jednu novinku – Jawu Duplex Block. Byla to dvěstěpadesátka, jejíž základem byla dvoutaktní Jawa 250. Motor byl zcela přepracován, že se již mohlo mluvit o novém typu. Převodovka byla pevně spojena s motorem, ačkoliv tvořila samostatný díl. Primární převod byl zajištěn dvojitým řetězem (Duplex). "Čtvercový" motor (ø68x68) měl zdvihový objemy válců 246 cm3. Poskytoval výkon 6,6 kW (9 PS) při 4 000 ot. za min., kompresní poměr měl 6:1. Válec byl ze speciální šedé litiny, hlava válce z lehké slitiny, zapalování obstaral magneto-zapalovač Jawa. Karburátor byl Amal nebo Grätzin. Více kotoučová spojka v olejové lázni byla v bloku s motorem, čtyřstupňová převodovka měla nožní řazení. Rám a vidlice vycházeli z osvědčené konstrukce, vůči Jawě 250 byli částečně zesíleni. Dělený blatník zadního kola a zásuvná hřídel usnadňovali demontáž kola. Palivová nádržka byla standardně vybavena postranními gumovými ochranami. Rozměr pneumatik byl 3,25 – 19. Motocykl vážil 115 kg. Dosáhl rychlosti 100 km/h, průměrně spotřeboval 3,5 litrů na 100 km. V roce 1939 se stačilo vyrobit 900 Duplexů, po válce ještě dalších 100. Hoden zmínky byl ještě prototyp Jawy 175 Duplex Blok, pro jehož výrobu se avšak nenašlo místo. Duplex blok byla předválečná labutí píseň, dávala však tušit, co Jawa ještě přinese... 16. HLEDÁNÍ CEST Kromě sériových motocyklů vyráběla Jawa také speciály pro závody, zpravidla se jednalo o čtyřtaktní jednoválce objemu 250 a 350 cm3. Z počátečních licenčně vyráběných motocyklů dospěli ve vývoji k vlastním konstrukcím testovaných na prototypech. Jawa věnovala pozornost všem světovým novinkám, rovněž sama zkoušela různé konstrukční varianty dílů a stavebních celků. Tak například pérování se nezkoušelo jen na prototypech, ale i v extrémních sportovních podmínkách. K pozoruhodným konstrukčním řešením patřilo pérování pomocí složených kroucených pér, které se rovněž zkoušelo na závodech. Motocykl vydržel sice celou šestidenní, ale způsob odpružení se neosvědčil v sériové výrobě. Právě tak dopadlo pérování zadního kola listovými péry. Tentokrát se avšak dospělo jen k stádiu prototypu. Při testování se ukázal tento způsob absolutně zcestný, motocykl byl v zatáčkách neovladatelný. V Jawě ověřovali také pneumatické pružení, dokonce se systémem malých gumových měchů, samozřejmě bez uspokojivých výsledků. Hlavní výrobní program tvořili dvoutakty, ale i čtyřtaktům věnovala konstrukční kancelář velkou pozornost. U dvoudobých motorů byli ověřovány různé tvary kanálů i rozdílné konstrukce celého systému, např. nejrůznější písty, dokonce i dvouválcový motor s protiběžnými písty se společnou zápalnou komorou. Tento prototyp měl dvě oddělené klikové hřídele na protilehlých stranách každého válce. Potíž byl zvládnout synchronizací obou klikových mechanismů, přestože motor dosahoval slibného výkonu. Zkušenosti měla Jawa i s kompresory. Poprvé s nimi experimentovali na dvoutaktním trojválcovém hvězdicovém motoru, o kterém již byla řeč. Také stopětasedmdesátka zkonstruovaná Dipl. Ing. Wsewoldem Gretschenkem, dala tušit, že se Jawa bude problémem ještě blíže zabývat. Mimo to byly prováděny pokusy s městským plynovým motorem. Většina této práce byla několik mil vzdálená od sériové výroby a často také od závodních strojů. Nicméně měla vliv na další vývoj prácí v konstrukční kanceláři Jawa. Některé experimenty daleko předběhly dobu, jako např. stavba motoru s rotačním šoupátkem s řetězovým pohonem. Zkoušen byl také dvoutaktní motor se vstřikem směsi do válce a vzduchovém vyplachování. Kromě těchto dá se říct laboratorních motorů se vyvíjely a v omezeným sériích vyráběly sportovní motocykly, na kterých se testovali novinky a jezdili na nich špičkový jezdci. Sportovní úspěchy jsou tou nejlepší reklamou, známou pravdu si Janeček uvědomoval, mimo to ho motoristický sport zajímal. Na konstrukci sportovních strojů se také podílel G. W. Patchett. Série sportovních strojů vycházela ze sériové výroby, především z třistapadesátky OHV. Byly ale i případy, kde se motor vyvinul výhradně pro závod. To se týká Jawy 250 OHV z konce třicátých let. Jawa si uvědomovala použití sportovních úspěchů pro propagační účely a účastnila se již od roku 1930 soutěží a závodů, samozřejmě ještě s první pětistovkou. Pravou angažovanost dosáhla ale až s nástupem malé stopětasedmdesátky. Na jejíž základě vznikly různé pozoruhodně konstrukce, mezi nima také čtyřtaktní jednoválcový speciál. Roku 1934 se objevila třetí série sportovní verze s kapalinou chlazeným motorem, jehož chladič se nalézal ve středu pod palivovou nádrží podélně orientován s osou motocyklu. Motocykl vážil jen 90 kg, výkon 4,5 kW (6 PS) při 3800 ot. za min., maximální rychlost 90 km/h. Tyto motocykly byly určeny jak pro okruhové závody, tak pro plochou dráhu a těšili se velké oblibě. Zcela unikátní byla Jawa 175 s pístovým kompresorem z roku 1934. Jednalo se o dvoutaktní jednoválcovým motor, jehož kompresor se nalézal v dolní skříni kliková hřídele. Také zde bylo zvolené termosifonové kapalinové chlazení. Motor měl výkon 6,6 kW (9 PS) při 4 200 ot. za min. a propůjčoval 72 kilogramů těžkému stroji rychlost 120 km/h. František Brand na něm dosáhl celou řadu trofejí. Když mluvíme o stopětasedmdesátce, zmíníme se hned také o čtyřtaktu se stejným zdvihovým objemem z roku 1937. Charakteristický pro tento motocykl je "X"-forma řidítek a karburátor nad hlavou válce. Motor OHV vyvinul výkon 8,8 kW (12 PS) při 6 000 ot. za min., motocykl s ním dosáhl rychlost 120 km/h. Tyto řešení svědčí o schopnostech konstruktérů Jawy, které vedlo k mnohým vítězstvím továrních i soukromých jezdců. Prvních velkých úspěchů dosáhla značka v prvním roku výroby. František Brand získal zlatou medaili ve velkém motocyklové soutěži přes 1 000 kilometrů, kde se automatický mělo za to, že zvítězit mohl jen těžký a velký stroj. Další špičkový stroj a zároveň poslední v tomto časovém období byl vyvinut těsně před vypuknutím druhé světové války. Pracovalo se na něm až do roku 1943. Motocykl měl příčně uložený dvouválcový motor 2xOHC o zdvihovém objemu válců 500 cm3, výkon 37 kW (50 PS) při 7 000 ot. za min, kompresním poměr 16:1. Přívodní ventily byli na přední straně a vypouštěcí ventily na zadní straně hlavy válce. Pro pohon vačková hřídele bylo použito ozubených koly mezi válci. Zapalování obstarávala magnetka. Kompresor byl poháněn řetězem, v sacím potrubí kompresoru byl zamontovaný karburátor Amal se dvěma plováky. Suchá vícelamelová spojka, místo převodovky měl jen jednu hřídel. Trubkový rám se dole rozděloval. Přední vidlice byla teleskopická s krátkým zdvihem. Motocykl vážil 119 kg. Kromě těchto speciálních konstrukcí byly samozřejmě připravovány také nové motocykly pro sériovou výrobu. Ještě na začátku války přišel prototyp Jawy 125 a nové Jawy 250, jejich výroba se ale nikdy neuskutečnila. 17. SPORTOVNÍ ÚSPĚCHY Již roku 1930 figurovala Jawa na startovní listině mezinárodního závodu Zbraslav - Jíloviště, který byl tehdy velice populární. Tříčlenný tým jel na pětistovkách. Z těchto jezdců vyčníval František Brand, který startoval jako první československý závodník v Tourist Trophy. V roce 1932 skončil s Jawou 500 OHV na čtrnáctém místě a přinesl domů stříbrnou repliku. Brand jezdil silnici i plochou dráhu právě tak i šestidenní. Roku 1933 odstartovali v TT oba Angličané G. Wood a T. Spann a obsadily skvělé 5. a 6 místo. Jawa byla tímto způsobem jediný zahraniční výrobce, který se na této dráze prosadil. Průměrná rychlost 121,5 km/h, kterou tehdy dosáhl Wood, vzbuzuje ještě dnes obdiv právě tak jako zlatá replika. Od roku 1932 do roku 1938 vybojovali českoslovenští jezdci na Jawách každý rok zlatou medaile v mezinárodní šestidenní. Úspěšný byl rok 1937, kdy domů přivezli čtyři zlaté medaile. Roku 1935 vybojovalo československé Trophy-Team mužstvo druhé místo za Německem. K nejlepším patřil František Brand, Antonín Vitvar, Richard Dusil, Václav Stanislav a Zdeněk Houška. Hodno zmínky je také absolutních vítězství Jana Bednáře na Jawě Robot v závodě "Malou dohodou" roku 1937. V ploché dráze se Jawa angažovala s ještě větší intenzitou. Kromě domácích jezdců se prosadili v této disciplíně rakušan Killmayer s němcem Gunzenhauser. Závody ploché dráhy byli v Československu odjakživa velice populární. Zlatá přilba v Pardubice byla nejstarší závod kontinentu. Brzy se začala prosazovat také ledová speedways, která se poprvé konala v lednu 1937 v Jevanech nedaleko Prahy. Překvapením je, že i přes tehdy platné a s dnešními nesrovnatelné předpisy, se málo vyskytovaly vážně nehody, ačkoliv tehdejší stroje nebyly pomalé. Slavný jezdec, který tehdy na Jawě přišel o život, byl František Brand. Paradoxní na tom je, že nikoliv na závodech, ale na jedné obyčejné služební jízdě. Ve své šesti roční kariéře dobyl mnoho plaket, medailí a věnců, zemřel blízko Rakovníku 4. března 1936 teprve 26 letý. Také automobily Jawa nestály vzadu. Její úspěchy v "1 000 mílích Československa" byly již uvedeny. Aerodynamická aluminiovým plechem potažená dřevěná karoserie a sedmistovkový motor vzbuzoval všude zaslouženou pozornost. Velký mezinárodní úspěch dosáhla Jawa v Rallye Monte Carlo 1939. Dne 17. ledna z Atén startoval Antonín Vitvar se spolujezdcem Musilem již s druhým typem vozu Jawa - Minor I. Automobil byl nejen zcela sériový, ale už měl najeto 20 tisíc km. Dne 17. ledna startovali z Atén a při průjezdu Evropou se drželi na předních místech. Až ve Strassburgu se místo na vlastní síly spolehli na taxikáře, který je vyvedl a poslal z města opačným směrem. Rázem se posádka propadla na 11. místo ve své třídě do 750 cm3. Nakonec naši dojeli do cíle na 8. místě, nebýt extempore ve Strassburgu, bývali by skončili na 2. místě. Slabá útěcha byla, že se jim porota rozhodla přiznat vítězství v Concours de confort. Malý Minor, co se týká pohodlí, byl na tom lépe než jeho největším rival DKW a Simca-Fiat. Závodní oddělení pod vedením G. W. Patchetta bylo v motorovém sportu opravdu velice aktivní. Patchett nebyl jen vedoucí československé reprezentace na mezinárodní šestidenní, ale i aktivní účastník. Nejprve jel na "speciální bedně", kterou ještě navrhnul u firmy FN ale zhotovena byla již v Jawě. Tento stroj vypadal, tak jak se jmenoval. S těžkou jednoválcovou pětistovkou nemohl ukázat žádné zázraky, ač byl vyčnívající jezdec. Na této málo spolehlivé "bedně" jel Brand, Uvira a Wood. Sportovní činnost Jawy byla před válkou rozsáhlá a obsahovala všechny tehdejší sportovní disciplíny. Na domácích soutěžích se jasně prosazovaly motocykly Jawa a na československé ploché dráze neměli žádnou konkurenci. Na evropských kolbištích však ještě museli čekat na své slavné dny. K sportovním výkonům nebyly počítány dálkové jízdy, ale jednu z mnoha nesmíme přesto přehlédnout. Roku 1933 cestoval kapitán František Příhoda z Plzně do Afriky a za 50 dnů s Jawa 500 OHV překonal 9 000 kilometrů. Také dva československé rychlostní rekordy padly ve třídách 175 a 500 cm3 roku 1933. František Brand dosáhl na slabším stroji rychlost 123 km/h a G. W. Patchett se zapsal do tabulky na pětistovce s rychlostí 179,5 km/h. Jeho motocykl byl speciál jen s jediným převodovým stupeň a aerodynamickou plechovou kapotáží. Pro Patchetta to nebylo nic neobvyklého, do té doby již vytvořil třináct světových rekordů v nejrůznějších motocyklových kategoriích. Brandova stopětadvacítka byla velice blízká sériovému stroji. 18. VÝVOJ TOVÁRNY Doba, kdy Janeček pracoval sám ve své dílně a v laboratoři, už uplynula, stejně tak jako dny, když se s Kohoutkem nastěhovali do chemické továrny v Mnichovském Hradišti, ba i počátky v hostinci "Na zelené lišce", kde se nejprve vyráběli boty a potom zbraně. Janeček se musel během několika let přeorientovat na nový výrobního program i se vším co s tím souviselo. Musel zajistit motocyklovou výrobu od získávání surovin až k finálnímu výrobku. Jako vzor mu sloužil Ford, ačkoliv takový program nebylo v československých podmínkách jednoduše uskutečnit. Janeček byl ale přesvědčen, že to stojí za pokus. Někdy byly jeho kroky opravdu osobité. Tak například firma roku 1940, tedy na začátku války, začala dobývat v oblasti Železného Brodu v severních Čechách v jámě Dagmar ve Vrató železnou rudu. Šedesát horníků zde pracovalo sotva několik let, pak byla jáma pro nerentabilnost uzavřena. Janeček nikdy nezačínal své projekty bezhlavě. Byl si vědom, že firma by se tím stala nezávislá na subdodavatelích. Již v druhé polovině dvacátých let se poohlížel po nové lokalitě pro svůj příští velkopodnik. V hostinci "Na zelené lišce byly již podmínky opravdu omezené, proto si zvolil oblast v Týnci nad Sázavou ve středních Čechách. Proč právě toto území? Měl proto mnoho důvodů. Jeden z nich byla existence levnější pracovní síly, jelikož v té době tam neexistovala žádná průmyslová výroba. Za to tam bylo dobré železniční spojení s Prahou. V Sázavě je postačující množství vody pro průmyslovou výrobu a taky vzdálenost asi 30 km z hlavního města je příznivá. Roku 1926 koupil Janeček panství v Solnici a pilu s truhlářstvím v Kvasinách. Vzdálenost byla sice od Prahy přes sto kilometrů, ale tentokrát je mu jednalo spíše o velkostatek než o průmyslové využití. O rok později koupil bývalou továrnu na výrobu dynamitu firmy Nobel v Zámcích u Prahy. Tímto mohl bez obav rozšířit výrobu. Příznivěji ležel samozřejmě Týnec nad Sázavou, kde se ale vyskytli potíže. Janeček musel vynaložit mnoho aktivity, diplomacie a peněz. Roku 1925 daroval obci peníze na stavbu telefonní centrály a stal se členem společnosti pro elektrifikaci kraje. Následujícím rok začal systematicky vykupovat pozemky a v roce 1929 měl ve svém vlastnictví přibližně 200 000 m2. Týnec se mu líbil natolik, že si Na Korbelově vršku zakoupil pozemek, na němž dal v roce 1928 postavit vilu, která jako by byla vizitkou svého majitele. Kruhová bílá budova měla i svoji tajnou chodbu, v celém domě bylo instalováno zařízení, jímž se daly nejen odposlouchávat hovory z jiných místností, ale na světelném signalizačním zařízení bylo možné sledovat, v kterých místnostech vily se pohybují lidé. Janeček, pozoruhodný elektrotechnický inženýr, se bál bouřky. Nemohl usnout, pokud neležel ve směru východ-západ, na cestách stěhoval postel i v hotelu. S Týncem měl Janeček dalekosáhlé plány. Z trhovního místa chtěl vybudovat moderní město pro 20 000 obyvatel a věřil, že se může vyrovnat Baťovému Zlínu. Jevilo se to jako chiméra v době, kdy se zmenšovali zakázky na výrobů zbraní. U motocyklové výroby se totiž nedosahovalo takových zisků, naopak Jawa vykazovala první dva roky ztrátu. V roce 1931 byla v Týnci vybudována slévárna oceli, hliníku a elektronu. O tři roky později se Jawa stala domácím monopolním výrobce permanentního magnetu, který sloužil na výrobu vlastního magneto-zapalovače. Konstruktérem byl Dipl. Ing. Dědek. Ne všechny Janečkovi plány byly realizovány (ač zakoupil velký pozemek v Praze na Revoluční třídě se záměrem vybudovat tu velký obchodní dům s garážemi a servisem v přízemí a v prvním patře, nechal se zaskočit a odradit odporem lékařského spolku, který sídlil vedle), ale to co učinil, dělal se svým plným nasazením. Proto byla slévárna v Týnci považována za tehdy nejlepší v Československu. Roku 1937 byla zavedena kontrola odlitku pomocí rentgenových paprsků. Tato nedestrukční materiálová zkouška byla do té doby neznáma. V Týnci se nevytvářeli jen odlitky pro magnety, ale montovaly se zde také automobily Jawa a mimo to byla zde zřízena kovárna, válcovna a tažírna. V roce 1936 pracovalo v továrně 800 lidí a od roku 1937 dokonce ve třech pracovních směnách. Blížící se hrozba války a napětí v celé Evropě přineslo podniku objednávku ministerstva pro národní obranu ve výšce 12 milióny korun a tvořila se vyhlídka na mimořádnou dodávku 800 motocyklů pro rumunskou armádu. Během třicátých let se Janečkovi podařilo koupit jeden zajímavý objekt v Brodce vzdálený asi dva kilometry od Týnce. Již v 19. století tam stála velká továrna na hedvábí, která avšak v říjnu 1936 byla odstavena pro nerentabilitu. Nejprve továrnu koupila firma Fingerhut a Comp Praha (Náprstek), která dodávala papírová špičky do doutníku a krepový papír. Pravděpodobně to nebyla žádná velice šťastná koupě, protože Fingerhut sotva o rok později (1938) ustoupil od smlouvy. Nyní mohl koupit objekt Janeček. Přestavěl jej na strojírenský závod a roku 1939 tam začal kompletovat Jawu Minor I. Janeček byl zbrojař a dokázal to i při příležitosti svých šedesátých narozenin, kdy mu byl udělen titul doktora technických věd honoris causa. Dne 24. ledna 1938 přednesl na půdě pražské techniky promoční řeč na téma "o vývoji střelných zbraní". Že byl taky tak trochu ješita, dokládá i zmínka o této události v Lidových novinách: "Pravý technik a majitel mnoha patentů ukázal se na své promoci také v tom, že si přinesl dokonce stolek vlastní konstrukce, opatřený válečky, na nichž je navinut nekonečný papír s textem proslovu, takže řečník není obtěžován držením nějakých lejster a kromě toho vzbuzuje dojem, že mluví spatra." Janeček dělal opravdu rád dojem. Často chodil ve své továrně po jednotlivých pracovištích, hovořil se zaměstnanci a říkal jim spolupracovníci. Několikrát se však "spolupracovníci" nesjednotili se svým nejvyšším "spolupracovníkem", a tak došlo ve druhém polovině třicátých let k několika stávkám, trvající přes jeden měsíc. Národní listy z 11. prosince 1938 píší: "Dobrý hospodář, Dipl. Ing. Dr. Fr. Janeček byl jeden z vážných kandidátů pro volbu prezidenta státu, jelikož postoupil do nejužšího výběru. Jeho velké schopnosti by měli být použity i mimo průmyslovou výrobu". Prezidentem se stal později neslavný Dr. Emil Hácha. Uvedeno by mělo být i to, že Jawa vydávala dva časopisy, které patřily ve svém oboru k nejlepším, i dnes ještě neztratily svou přitažlivost. První se jmenoval "Jawa" a první sešit vyšel v roce 1933. Tento měsíčník stál 1 korunu, roční předplatné 10 korun. Náklad činil 10000 výtisků, což je důkazem velkého zájmu. Přinášel technické zprávy, sportovní reportáže, rady pro motocyklisty, cestopisy a podrobnosti z automobilistiky. Byl velice žádaný, proto náklad již druhého ročníku se zvětšil na 12 000 kusů. Nová byla přitom i německá verze s nákladem 5000 kusů. Časopis "Jawa" měl velikost školního sešitu a vycházel až do března 1943. Kromě majitelů motocyklů a automobilů Jawa, měl taky vliv i na potenciální zákazníky. Druhý časopis se jmenoval "Jawa doma". Poprvé vyšel roku 1936 a byl určen pro zaměstnance továrny. Také "Jawa doma" byl měsíčník o velikosti A5, tedy poněkud menší než "Jawa". Na rozdíl od časopisu "Jawa" nebyl obal z tuhého papíru a jeho obsah se výhradně věnoval zprávám z továrny jakož i sportovním reportážím a kulturnímu programu firmy Jawa. Vycházel i po dobu války až do roku 1945. Dále byl vydávány cyklostylové listy o velikosti A4 s aktuálními informacemi. Ze vš

  komentáře (0) - 19.09.2015 21:28 - Motorismus

• Panna orleánská - hrdinka Francie

  Jana z Arku, Jeanne d'Arc, Panna orleánská, * 1412, † 30. 5. 1431,
  francouzská národní hrdinka; představitelka vlasteneckého hnutí
  vyvolaného drancováním Angličanů po obnovení stoleté války.
  V únoru 1429 se (na “Boží pokyn”) dostavila k francouzskému
  královskému dvoru s cílem porazit Angličany a dovést dauphina ke
  královské korunovaci. V květnu 1429 se s vojenským oddílem účastnila
  odražení Angličanů u Orléansu a dobytí dalších území; v důsledku
  těchto úspěchů a celkového obratu ve válce byl Karel VII. v Remeši
  korunován. Zradou šlechty, snažící se zabránit centralizaci
  francouzského státu, byla v roce 1430 zajata u Compiegne, vydána
  Angličanům a církevním soudem v Rouenu odsouzena k trestu smrti
  upálením. V roce 1456 katolickou církví rehabilitována;
  1920 svatořečena.

  komentáře (2) - 19.09.2015 16:47 - zážitky

• Historie Evropy

  Dohoda, vojensko-politický blok Francie, Ruska a Velké Británie před a za 1. světové války namířený proti Trojspolku, poté Čtyřspolku. Základem byla rusko-francouzská aliance v roce 1893, “srdečná dohoda” britsko-francouzská 1904 a britsko-ruská smlouva 1907. Za 1. světové války se rozrostla v koalici 25 států, v roce 1915 se připojila Itálie, 1917 USA a vystoupilo Rusko. V září 1914 podepsán závazek neuzavřít separátní mír s nepřátelskými státy. Koncem 1. světové války přestala Dohoda existovat.

  berlínská blokáda, uzavření pozemních a vodních přístupových cest mezi západní a východní částí Německa včetně Berlína v červnu 1948 až květnu 1949. V březnu 1948 omezila sovětská strana železniční spojení Berlína s Německem. V červnu 1948 v západních zónách byla provedena měnová reforma a zóny byly postupně spojeny. SSSR reagoval uzavřením všech pozemních i vodních cest mezi západní a východní částí Německa včetně Berlína. Všechny zásoby do západního Berlína museli proto západní spojenci dopravovat leteckým mostem. 12. 5. 1949 SSSR po tajných jednáních přístupové cesty uvolnil.

  berlínská zeď, přísně střežená betonová hraniční zeď, tři až čtyři metry vysoká, postavená bývalou NDR po 13. 8. 1961 kolem Západního Berlína s cílem zastavit emigraci východních Němců na západ. V letech 1945 – 61 uprchli z NDR více než 3 mil. občanů. Při pokusu o útěk bylo u zdi zastřeleno téměř 200 občanů NDR. 9. 11. 1989, pod vlivem pádu komunistických režimů ve východní Evropě, se začalo s jejím odstraňováním.

  berlínský kongres, mezinárodní konference za účasti Velké Británie, Francie, Německa, Ruska, Rakousko-Uherska, Itálie a Turecka, která se konala v Berlíně 13. 6. – 13. 7. 1878; provedla revizi sanstefanského míru. Berlínský kongres uznal nezávislost Rumunska, Srbska a Černé Hory. Bulharsku zůstala jeho severní část (autonomní knížectví), jižní část (tzv. Východní Rumelie) vrácena pod tureckou správu. Rusko získalo jižní část Besarábie a oblast kolem Karsu. Rakousko-Uhersko obdrželo mandát k okupaci Bosny a Hercegoviny a k rozmístění vojenských posádek v novopazarském sandžaku. Předsedou berlínského kongresu byl O. Bismarck, nejsilnější pozici však měla britská diplomacie (B. Disraeli), která za podporu Turecka obdržela od osmanské říše Kypr. Rusku se nepodařilo vytvořit tzv. Velké Bulharsko. Rozdělení území na Balkáně se později stalo zdrojem nových konfliktů.

  jaltská konference, krymská konference – schůzka představitelů tří spojeneckých velmocí (F. D. Roosevelta, W. Churchila a J. V. Stalina), které vedly válku proti Německu, konaná 4. – 11. 2. 1945 v Jaltě na Krymu. Koordinovala úsilí Spojenců v závěrečné fázi 2. světové války, stanovila jejich politiku vůči Německu na období do konce války a po jeho očekávané kapitulaci, dále zásady společné správy poraženého Německa, jeho demilitarizaci a denacifikaci. V závěrečném prohlášení vytyčeny zásady pro obnovení samostatnosti všech evropských národů, jmenovitě Polska a Jugoslávie, a vytvoření jejich vlád demokratickými prostředky. Současně rozhodnuto o založení obecné mezinárodní organizace pro udržování míru a bezpečnosti a dosažena dohoda o způsobu rozhodování Rady bezpečnosti této budoucí organizace (viz též Organizace spojených národů). Závěrečné dokumenty vyjadřovaly trvající shodu ve válečných cílech “velké trojky” a jejich společnou odpovědnost za mírové uspořádání světa a zejména Evropy po válce; učiněny významné ústupky Stalinovi. Viz též postupimská konference.

  postupimská konference, mezinárodní konference tří mocností (USA, SSSR a Velké Británie) o uspořádání poválečných poměrů v Evropě; proběhla v Postupimi 17. 7. – 2. 8. 1945, účastníky byli H. Truman, W. Churchill (28. 7. nahrazen C. Attleem) a J. V. Stalin. Postupimská konference se mj. vyslovila pro politickou a hospodářskou jednotu Německa a zabývala se otázkou mírových smluv se spojenci Německa. Byla přijata tzv. Postupimská dohoda, která upravovala zejména otázky týkající se okupace Německa, jeho úplné demilitarizace, splácení válečných reparací, denacifikace německé společnosti, vysídlení německých obyvatel z ČSR, Polska a Maďarska (viz též odsun Němců a Maďarů z ČSR) a stanovení hranic Německa se sousedními státy. Postupimská konference potvrdila sovětskou převahu ve východní Evropě. Vydáno společné prohlášení o spolupráci ve válce s Japonskem.

  Hitler Adolf, * 20. 4. 1889, † 30. 4. 1945, německý politik, nacistický diktátor 1933 – 45, válečný zločinec. Nespokojenost s postavením Německa a jeho územními ztrátami v důsledku versailleské mírové konference včetně poměrů ve výmarské republice jej po demobilizaci přivedla k politice. Vstoupil do Německé dělnické strany (DAP), 1921 inicioval změnu jejího názvu na NSDAP a stal se jejím předsedou. V roce 1923 se v Mnichově pokusil o puč, po nezdaru zatčen, odsouzen a vězněn – ve vězení napsal Můj boj (Mein Kampf), programový spis, v němž prezentoval svůj antisemitismus, rasismus, představy o vůdčí roli Germánů a o tzv. životním prostoru. V roce 1926 založil osobní policii SS. Ve volbách v létě 1932 získala NSDAP 37,4 % hlasů. 31. 1. 1933 byl Hitler jmenován říšským kancléřem. V boji za samovládu použil všechny prostředky, likvidoval své politické protivníky (požár říšského sněmu 1933), zbavil se nepohodlných vůdců SA (tzv. noc dlouhých nožů 1934). Po Hindenburgově smrti v srpnu 1934 vyhlásil konec republiky a začátek budování třetí říše, sebe sama pak vůdcem národa. Stal se i vrchním velitelem armády. Budoval systém jedné strany, vševládný policejní režim, v zahraniční politice postupně, v podstatě bez odporu (politického appeasementu), revidoval versaillskou mírovou smlouvu (obnova branné moci 1935, obsazení Porýní 1936, anšlus Rakouska 1938, rozbití ČSR 1938 – 39). V létě 1939 uzavřel dvě smlouvy se SSSR a 1. 9. 1939 napadl Polsko, což vyvolalo rozpoutání 2. světové války. Zpočátku měl velké úspěchy (obsadil téměř bez odporu celou Evropu), koncem léta 1940 (bitva o Anglii) a zejména přelomu 1942 – 43 (bitva u Stalingradu) došlo ke zlomu. Hitler nastolil brutální totalitní režim a teror, mnohdy se souhlasem velké části německého obyvatelstva. V červenci 1944 unikl pokusu o atentát a začal ztotožňovat svůj osud s osudem státu. Na konci války, po vstupu sovětské armády do Berlína, spáchal sebevraždu.

  Národně socialistická německá dělnická strana, německy Nationalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei, NSDAP – německá politická strana založená v roce 1920 A. Hitlerem s programem všestranné opozice proti demokratickému a versailleskému systému. Propagovala teorii “čisté árijské rasy”, převzala extrémní pruský militarismus a velkoněmecký nacionalismus. Ideologii kanonizoval A. Hitler v díle Mein Kampf (1925, v mnoha rysech shodná s italským fašismem). Úspěch strany v Německu byl spojován s překonáním beznaděje za hospodářské krize a s nadějemi na zajištění nového místa pro Německo v Evropě a ve světě. Nacistický systém byl vnucen okupované Evropě v letech 1938 – 45. Po druhé světové válce byla NSDAP zrušena a rozpuštěna; ústavou Německa je její obnova zakázána.

  noc dlouhých nožů, krvavá čistka v Německu, k níž došlo v noci z 29. – 30. 6. 1934. Vraždění předcházel Hitlerův rozkaz jednotkám SS (jeho přesné znění se dosud nepodařilo zjistit). Cílem byla likvidace potenciálních Hitlerových soupeřů a jiných nepohodlných osob. Útok byl namířen proti vedení SA (E. Röhm), ale zavražděni byli i generálové K. von Schleicher, G. von Kahr, G. Strasser aj. Oficiálně A. Hitler ohlásil smrt 77 lidí; odhaduje se, že jich bylo nejméně 200.

  Hindenburg Paul, Paul Hindenburg von Beckendorf, * 2. 10. 1847, † 2. 8. 1934, německý generál; účastník válek prusko-rakouské 1866 a prusko-francouzské 1870 – 71. V roce 1914 po vítězství nad Rusy (srpen u Tannenbergu, září u Mazurských jezer) národní hrdina; jmenován generálem-polním maršálem. 1916 vrchní velitel pozemních sil, spolu s generálem E. Ludendorffem nastolil vojenskou diktaturu. V roce 1918 sjednal v Brestu Litevském mír s ruskými bolševiky a v březnu zahájil druhou bitvu na Marně. Po porážce a po nástupu armád USA přiměl císaře žádat o mír, řídil demobilizaci. 1925 – 34 prezident výmarské republiky; dodržoval striktně její ústavu. V lednu 1933 na radu F. von Papena jmenoval kancléřem A. Hitlera.

  anšlus, německy Anschluss, připojení – původně program spojení německé části Rakousko-Uherska s Německem. V roce 1919 byl anšlus zakázán versailleskou smlouvou. Anšlus uskutečnil 13. 3. 1938 A. Hitler vstupem německých vojsk do Rakouska. V prosinci 1945 opět zakázán Spojenci.

  druhá světová válka, 1939 – 45, největší ozbrojený konflikt ve světových dějinách mezi fašistickými mocnostmi (Německo, Japonsko, Itálie včetně dalších satelitních států) a Spojenci (USA, Velká Británie, od 1941 SSSR, Francie aj.). Nacistické Německo se v důsledku dohod se SSSR v srpnu – září 1939 cítilo dostatečně připravené a 1. 9. 1939 zahájilo válku přepadením Polska, jež bylo současně napadeno i SSSR. Druhá světová válka měla čtyři fáze: v první (1939 – 41) Německo za tichého souhlasu SSSR ovládlo téměř celou kontinentální Evropu (1940 okupovalo Norsko, Dánsko, Belgii a velkou část Francie, 1941 Jugoslávii a Řecko), v dalším postupu bylo zastaveno až po neúspěšné bitvě o Británii; v druhé fázi (1941 – 42/43) Německo porušilo dohody se Stalinem a napadlo 22. 6. 1941 SSSR, Japonci 7. 12. 1941 přepadli Pearl Harbour (USA) a USA vstoupily do války. V zimě 1942 – 43 dosud značné vojenské úspěchy nacistického Německa a jeho spojenců skončily; v třetí fázi (1942/43 – 45) Spojenci zvítězili v rozhodujících bitvách v Pacifiku, v severní Africe byl poražen Rommelův Afrika-Korps, na východní frontě bitvy u Stalingradu a Kurska umožnily postup Rudé armády na západě, v roce 1943 poražena a vyřazena z války Itálie, 1944 otevřena druhá fronta v západní Evropě, 8. 5. 1945 Německo kapitulovalo; ve čtvrté, závěrečné fázi bojů v Pacifiku, americké strategické bombardování (dvě atomové pumy) a tažení Rudé armády přimělo Japonsko 2. 9. 1945 ke kapitulaci. Ve druhé světové válce přišlo o život asi 20 mil. vojáků a 35 mil. civilistů, z toho asi 6 mil. Židů.

  bitva o Británii, vzdušné bitvy mezi britským RAF (Royal Air Force) a německým Luftwaffe v srpnu – říjnu 1941. Cílem německých útoků bylo získat převahu ve vzduchu a připravit invazi do Velké Británie; jejich neúspěšnost znamenala pro nacisty první porážku ve 2. světové válce.

  Lenin Vladimír Iljič, vl. jm. Uljanov, * 22. 4. 1870, † 21. 1. 1924, ruský a sovětský politik. Od 90. let byl profesionální revolucionář. Od roku 1900 pobýval v exilu, žil střídavě v Německu, Belgii, Francii a Anglii. Postupně se stal vůdcem militantního křídla SDDSR, od roku1903 bolševiků. Za revoluce v roce 1905 se vrátil do Ruska, po její porážce žil znovu v exilu. V letech 1912 – 14 definitivně oddělil bolševické křídlo SDDSR od zbytku strany. Za 1. světové války byl v exilu ve Švýcarsku, po únorové (březnové) revoluci v roce 1917 se vrátil do Ruska, fakticky jako německý agent, s cílem podlomit bojeschopnost ruské armády. Po nezdařeném pokusu o komunistický převrat v červenci 1917 odešel do Finska, ale již v říjnu (listopadu) 1917 řídil spolu s L. D. Trockým povstání v Petrohradě (Říjnová revoluce v Rusku), jež smetlo Prozatímní vládu. Lenin stanul v čele revoluční vlády rady lidových komisařů, jíž předsedal až do své smrti. Příměří s centrálními mocnostmi (brestlitevský mír) a pozemková reforma v roce 1918 byly ruským obyvatelstvem přijaty, ale pokus o komunistickou ekonomickou revoluci a současně vedení občanské války vedly koncem roku 1920 ke kolapsu ruské ekonomiky. Na jaře 1921 byl proto nucen souhlasit s odklonem od “válečného komunismu” a se startem NEP (nové ekonomické politiky). Jeho nedobrý zdravotní stav se prudce zhoršoval (zejm. po pokusu o atentát dne 30. 8. 1918), proto se od roku 1923 prakticky již neúčastnil politického života. K mýtům 20. stol. patří mj. teorie, že komunistickou totalitu nastolil až J. V. Stalin. Teorii, jejímž výsledkem byl totalitární systém, propracoval právě Lenin (významně přispěl L. D. Trockij) a současně ji uvedl do praxe (viz též leninismus), jak o tom svědčí likvidace politické opozice všech směrů i soukromého vlastnictví. Z díla: Materialismus a empiriokriticismus, Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu, Stát a revoluce.

  říjnová revoluce v Rusku, též Velká říjnová socialistická revoluce – vojenský převrat ze dne 7. 11. (25. 10. podle starého ruského kalendáře) 1917, provedený rudými gardami v Petrohradě pod vedením vojenského revolučního výboru při petrohradském sovětu, jemuž předsedal L. D. Trockij. V. I. Lenin byl v ilegalitě ve Finsku a přijel do Petrohradu těsně před zasedáním II. všeruského sjezdu sovětů (7. 11.); s L. D. Trockým a dalšími představiteli bolševiků se rozhodli vyhlásit povstání ještě před zahájením sjezdu, který se obratnou manipulací stal bolševickým. Zajištěním důležitých komunikací, ministerstev a dalších významných institucí, včetně obsazení Zimního paláce večer 7. 11., kdy se připojili námořníci krondštadtské posádky, byla akce v Petrohradě dovršena (obyvatelstvo se neúčastnilo). 8. 11. byla zatčena Prozatímní vláda a provoláním “K občanům Ruska!” bylo veřejnosti oznámeno, že moci se jménem dělnické třídy ujímá bolševická strana. Sjezd ve dnech 7. – 9. 11. ustavil tzv. dělnicko-rolnickou vládu, která ještě na sjezdovém jednání přijala Dekret o míru a Dekret o půdě. Státní aparát byl nahrazen bolševickým. Začátkem listopadu byla nastolena bolševická moc v dalších důležitých městech, 25. 11. v Moskvě, kam byla po vyhlášení sovětské ústavy z roku 1918 přestěhována bolševická vláda. V. I. Lenin prosadil v roce 1918 uzavření příměří s Německem (brestlitevský mír). Leninova vláda odrazila všechny vnitřní i vnější pokusy o změnu poměrů, včetně snah socialistů sdružených ve Výboru pro záchranu Ruska, a v občanské válce v Rusku v letech 1918 – 21 své vítězství uhájila.

  leningradská blokáda, obležení Leningradu (dnes Sankt-Peterburg) německou armádou během 2. světové války. Pro intenzívní odpor zejm. obyvatel Leningradu se německé armádě v zimních měsících 1941 nepodařilo Leningrad obsadit, proto zvolila blokádu. Město zůstalo v obklíčení téměř 900 dní (zemřelo více než 1 mil. civilistů hladem, zimou i v důsledku bombardování). Až v lednu 1944 byli Němci sovětskou armádou donuceni ustoupit.

  leninismus, soubor filozofických, ekonomických a politických tezí V. I. Lenina; revidovaný marxismus. Lenin dokazoval (Stát a revoluce), že revoluce povede k přímé (nereprezentativní) vládě dělníků a rolníků, načež stát se svým donucovacím aparátem “odumře” (vznik beztřídní společnosti ). Vzhledem k tomu, že revoluce musí být řízena předvojem proletariátu, čili komunistickou politickou stranou (tj. disciplinovanou organizací profesionálních revolucionářů, vybavených “vědeckým světovým názorem”), Leninova teorie přímé vlády se záhy v praxi změnila v totalitní vládu jedné politické strany nad celou společností. Dalším zužováním zdroje moci vznikl z leninismu stalinismus.

  Marx Karl, * 5. 5. 1818, † 14. 3. 1883, německý filozof, ekonom a politik. Spolu s F. Engelsem zakladatel marxismu jako vědecké teorie komunistického hnutí; aktivně činný v mezinárodním dělnickém hnutí. 1847 – 48 napsal spolu s F. Engelsem pro Svaz komunistů Komunistický manifest. Po roce 1849 žil většinou v Londýně. Spoluzakladatel a sekretář I. internacionály; ostře potíral anarchismus (M. A. Bakunin) a učení F. Lassalla. – Zpočátku mladohegelovec, ovlivněn L. Feuerbachem, zejm. jeho teorií odcizení. Později odmítl z materialistických pozic Hegelovo učení o absolutní ideji jako základu světa a materialisticky reinterpretoval Hegelovu dialektickou metodu (viz též materialismus dialektický). Člověka pochopil jako souhrn společenských vztahů, jejichž základem jsou vztahy vznikající při materiální výrobě a dělbě práce (viz též materialismus historický). Na základě podrobné analýzy ekonomického mechanismu kapitalistické společnosti volné soutěže (Kapitál) dospěl k přesvědčení o historickém poslání proletariátu a nevyhnutelnosti nastolení nové beztřídní společnosti, která vyřeší všechny reálné rozpory a problémy a bude znamenat úplnou emancipaci lidstva. Výrazně ovlivnil dějiny 2. pol. 19. a 20. století, inspiroval různé proudy levicově orientovaného filozofického a ideologického myšlení. Další díla: Ekonomicko-filozofické rukopisy, Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta.

  Engels [engls] Friedrich, * 28. 11. 1820, † 5. 8. 1895, německý filozof a ekonom; spoluzakladatel marxismu a komunistického hnutí, aktivně činný v I. a II. Internacionále. Spolu s K. Marxem formuloval základy dialektiky materialismu i materialistického učení o dějinách a historickém poslání dělnické třídy. Pokusil se o materialistickou interpretaci výsledků vědeckého poznání 19. stol. Na některá jeho zjednodušení a zploštění filozofických i ekonomických problémů navazoval dogmatický marxismus 20. stol. Z díla: Anti-Dühring, Dialektika přírody, Německá selská válka.

  Brežněv Leonid Iljič, * 19. 12. 1906, † 10. 11. 1982, sovětský politik. Stranickou kariéru začal na Ukrajině v 30. letech. Za války politický komisař v armádě, dosáhl hodnosti generálporučíka. V roce 1950 první tajemník Ústředního výboru Komunistické strany (ÚV KS) Moldávie, v letech 1954 – 56 první tajemník ÚV KS Kazachstánu, 1957 člen politbyra, 1960 – 64 a od 1977 předseda Nejvyššího sovětu. 1964 se aktivně podílel na pádu N. S. Chruščova, jmenován prvním tajemníkem; 1966 generální tajemník. Vnitřní politika Brežněva se vyznačovala stagnací, zahraniční politika agresivitou, posilováním impéria a jeho vojenské moci, přestože se Brežněv propagandisticky hlásil k mírovému soužití se Západem. V posledních letech vlády nemocen.

  Brežněvova doktrína, doktrína proklamovaná L. I. Brežněvem po invazi do ČSSR v roce 1968. S využitím jedné formulace ve Varšavské smlouvě dokazovala oprávněnost útoku vojsk Varšavské smlouvy v zájmu “ochrany" socialismu.

  Chruščov Nikita Sergejevič, * 17. 4. 1894, † 11. 9. 1971, sovětský politik. Za 2. světové války politický komisař, poté v nejvyšších funkcích na Ukrajině, jeden ze čtyř Stalinových oblíbenců posledního období (G. M. Malenkov, L. P. Berija, N. S. Chruščov, N. A. Bulganin). Po Stalinově smrti zvítězil v boji o získání moci. Izoloval L. P. Beriju, nařkl jej z politických přečinů a po Berijově popravě si přivlastnil jeho program rehabilitací a mezinárodního uvolnění (mírového soužití). Na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu v roce 1956 přednesl Pospělovovu zprávu o “kultu osobnosti”, která založila jeho věhlas bojovníka proti stalinismu. V roce 1957 ubránil své postavení proti bývalým Stalinovým spolupracovníkům (V. M. Molotov, L. M. Kaganovič, G. M. Malenkov aj.), které vyloučil ze strany. 1958 se chopil všech funkcí a stal se diktátorem. Jeho politika byla nekompetentní a bezkoncepční; katastrofální stav zemědělství a kultury se ještě zhoršil, nedůsledná ekonomická reforma zůstala bez výsledků. V zahraniční politice striktně přes mírovou rétoriku zastával stalinské hledisko “vývozu” komunismu (invaze do Maďarska v roce 1956, karibská krize 1962). Ač to neměl v úmyslu, probudil svými projevy reformátorské snahy v komunistickém hnutí. V létě 1964 se proti němu postavil zbytek vedení Komunistické strany Sovětského svazu a v době jeho dovolené v Praze bylo připraveno odvolání (Chruščov je bez odporu přijal; koncem 60. let nadiktoval rozsáhlé paměti, v nichž vysvětlil své počínání).

  Gottwald Klement, * 23. 11. 1896, † 14. 3. 1953, český politik; prezident Československé republiky v letech 1948 – 53. V květnu 1921 se účastnil založení KSČ (Komunistické strany Československa), 1921 – 26 komunistický funkcionář na Slovensku, od 1925 člen Ústředního výboru KSČ. 1926 – 29 vedl úspěšný boj za bolševizaci KSČ, který vyvrcholil jejím pátým sjezdem v roce 1929. Poté generální tajemník KSČ (v posledním období předseda strany; tato funkce již nebyla po jeho smrti obnovena), 1928 – 43 i člen exekutivy Komunistické internacionály. V letech 1934 – 36 a 1938 – 45 žil v Moskvě. V prosinci 1943 jednal s E. Benešem o budoucím uspořádání ČSR, podílel se na vypracování Košického vládního programu. 1945 místopředseda vlády, 1946 – 48 předseda vlády. Od léta 1947 usiloval podle moskevských pokynů o stalinský model komunistické diktatury v ČSR, v únoru 1948 hlavní stratég komunistického puče a nastolení totalitního režimu. Nese hlavní odpovědnost za nezákonnosti, zvůli a policejní i justiční teror konce 40. a zač. 50. let.

  Husák Gustáv, * 10. 1. 1913, † 18. 11. 1991, slovenský politik; účastník Slovenského národního povstání. Po roce 1945 připravoval komunistický převrat na Slovensku likvidováním pozic Demokratické strany. V roce 1948 hlavní exponent únorového puče na Slovensku. 1950 v rámci vnitrostranické čistky zbaven všech funkcí, 1951 zatčen a obviněn ze slovenského nacionalismu, 1954 odsouzen k doživotnímu žaláři. V roce 1960 amnestován, 1963 rehabilitován. 1968 místopředseda vlády ČSSR. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 jeden z nejrozhodnějších odpůrců reformního komunismu a čelný představitel normalizačního režimu. 1. tajemník ÚV KSČ (ústředního výboru Komunistické strany Československa) od dubna 1969, 1971 – 87 generální tajemník, od 1975 prezident. Hlavní reprezentant brežněvovské linie; bránil se jakýmkoli změnám i po nástupu M. S. Gorbačova v SSSR. V prosinci 1987 odešel z funkce generálního tajemníka ÚV KSČ, 10. 12. 1989 byl donucen k abdikaci z funkce prezidenta, když těsně před tím jmenoval novou vládu “národního porozumění”.

  Novotný Antonín, * 10. 12. 1904, † 28. 1. 1975, český politik a státník. Od roku 1921 byl členem KSČ (Komunistické strany Československa), ve 20. letech funkcionář komunistického tělovýchovného hnutí. V letech 1937 – 38 byl krajským tajemníkem KSČ v Hodoníně. V letech 1941 – 45 byl vězněn v koncentračním táboře. Po osvobození byl v nejvyšších stranických funkcích. V letech 1951 – 53 byl tajemník, v letech 1953 – 56 první tajemník ÚV KSČ, v letech 1957 – 68 prezident. Podílel se na nezákonnostech v 50. letech, v 60. letech brzdil revizi politických procesů i rehabilitace. Svými postoji přispěl k vyhrocení rozporů uvnitř vládní garnitury, čímž otevřel cestu k mírné liberalizaci. V roce 1968 byl ostře kritizován; na nátlak veřejnosti rezignoval na všechny své funkce.

  Lincoln [linkoln] Abraham, * 12. 2. 1809, † 15. 4. 1865, americký politik a státník; původně právník. V letech 1834 – 41 byl poslancem whigů v parlamentu státu Illinois, v letech 1847 – 48 byl členem Kongresu. V roce 1854 byl jedním z organizátorů Republikánské strany, od roku 1856 stál v jejím čele. V letech 1861 – 65 byl šestnáctým prezidentem USA. Zvolení Lincolna prezidentem, umožněné rozkolem v Demokratické straně, vedlo bez ohledu na jeho umírněný program v otázce otroctví k vypuknutí občanské války v USA. Přes počáteční politické a vojenské porážky se nosnou a perpektivní stala Lincolnova linie národní jednoty, šancí všech občanů, rovnosti nezbytné pro zachování demokratických svobod, jež byly dědictvím amerického boje o nezávislost; posílením této linie byla 19. 11. 1863 Gettysburská adresa. Politická rekonstrukce jižních států do unie narazila na odpor severních radikálů. Krátce po kapitulaci Jihu v roce 1864 byl Lincoln znovu zvolen prezidentem. V dubnu 1865 jej ve Fordově divadle smrtelně zranil jižanský fanatik, herec J. Wilkes Booth (1838 až 1865). Lincolnova osobnost se stala ztělesněním politických ctností amerického národa.

  Kennedy John Fitzgerald, * 29. 5. 1917, † 22. 11. 1963, americký politik; bratr Roberta Kennedyho. Pocházel z bohaté americké rodiny irského původu. Od 1946 ve Sněmovně reprezentantů, od 1953 v Senátě. Prezidentských voleb se účastnil již 1956, ale neuspěl. 1957 laureát Pullitzerovy ceny za studii Profily odvahy. 1960 těsnou většinou zvítězil nad republikánem R. Nixonem; prezident v letech 1961 – 63. První katolík v úřadě prezidenta. Ve svém ambiciózním programu, nazvaném Nová hranice (New Frontier), kritizoval Eisenhowerovu éru, hlásil se k rooseveltovské tradici a hledal oporu v mladé a podnikatelské Americe. Vnitřní nesnáze chtěl napravit keynesismem, omezoval nezaměstnanost a inflaci, za hlavní cíl vyhlásil péči o chudé a o černochy. Kvůli republikánské většině ve Sněmovně však část svého programu neprosadil. V zahraniční politice usiloval o obnovení vedoucího postavení USA ve světě, 1961 zahájil nákladný vesmírný program, 1962 obhajoval snížení celních poplatků (tzv. Kennedyho kolo), prostřednictvím McNamary formuloval doktrínu pružné odvety. Snažil se čelit mezinárodním krizím, zvl. karibské krizi a berlínské blokádě. Pro Latinskou Ameriku vyhlásil program Aliance pro pokrok, nezabránil však eskalaci války ve Vietnamu, ač nebyl jejím zastáncem. Zavražděn v Dallasu.

  karibská krize, kubánská krize – konfrontační střet mezi SSSR a USA v říjnu 1962. Rozvědka USA odhalila tajné umisťování sovětských atomových raket na Kubě. Z nařízení amerického prezidenta J. F. Kennedyho byla uvedena do pohotovosti část amerických vojenských sil a zahájena blokáda Kuby; USA vyzvaly SSSR k demontáži raket. 27. 10. stály obě velmoci na konfrontačních stanoviscích a hrozil jaderný konflikt. Při následném jednání se SSSR zavázal odvézt své rakety za příslib USA, že neprovede na Kubě z žádných důvodů intervenci.

  komentáře (0) - 19.09.2015 16:42 - zážitky

• Vltavská povodeň

  Vltavská povodeň zasáhla Prahu.

  Původcem této události je "hrázný" Lipenské přehrady, který je zároveň starostou této obce.

  Tam je na Vltavském toku první vodní elektrárna (ve které jsem před asi 25 lety byl a celou prošel) tak vím oč jde. Už tehdy vykazovala četné praskliny volající po opravě. Přesto, že tato elektrárna je obrovská tak může být za normálních okolností v provozu 2x 2hod. denně.

  Začalo tam hustě pršet. Zde pršelo také ale podstatně méně. Tam pršelo opravdu silně

  několik dní (4 - 6). Obyvatelé v domě na svahu, stojí tam asi 80 let. Když tak pršelo 2 dny tak už jim tekla voda do sklepa a nejenom jim. Když vyšli na dvůr s travnatým povrchem v gumovkách tak se nedalo jít protože se gumovky zabořily a nemohl jsi udělat další krok. Začali se scházet dobrovolní hasiči a chodili dům od domu a ze sklepů čerpali vodu. Přidávali se další "záchranáři" a později nějakej ten voják. Hrázný Lipna měl radost, že bude mít hodně vody na zvýšenou výrobu elektřiny a bude v balíku. Když pršelo nepřetržitě 4 dny tak "hrázný" Lipna zjistil, že to co nasysloval bude muset vypustit urychleně jinak hráz praskne. Informoval 12 hodin dopředu, aby se udělali hráze z pytlů s pískem u továren a v místech kde by vznikla velká škoda. No něco stihli ale moc ne a když tak částečně.

  Když to pustil tak to v tomto 10ti km úseku a dalších 10 km za Vyšší Brod zatopilo cca 50 domu, částečně továrny na papír (jsou tam 3). silnice a železniční trať včetně nádražích a vagónů, lokomotivy elektrické. Samozřejmě čističku městského vodovodu takže tekla z kohoutků močůvka. Voda na jídlo kupovat v obchodech, ale ty byly buď zatopené nebo prázdné vykoupené, protože zásobovací cesty byly zatopeny. Tak to tam vozili záchranáři na lodičkách a vrtulníkem. Vozili jen nejnutnější, hlavně tu vodu pitnou v PE lahvích a chleba, prostě holý základ. Elektřina nešla několik dní, mobilní telefony nefungovaly.

  Pouze fungovaly telefony pevné od Telecomu takže bylo tam jediné spojení se světem

  No a teď sem vložím přehled vodních nádrží na Vltavě:

  .

  Lipno má objem vody 308 000 000 kubíků

  Orlík má objem vody 716 000 000 kubíků

  Kamýk - objem vody 13 000 000 kubíků

  Slapy - objem vody 269 000 000 kubíků

  Štěchovice - objem vody 11 000 000 kubíků

  Vrané - objem vody 11 000 000 kubíků

  CELKEM: 1 328 000 000 kubíků vody

  Objem vody před Kolínským jezem je: 1 894 000 pro porovnání.

  Takže to je 6 přehrad a u každé je vodní elektrárna. Každý "hrázný" kalkuloval podobně jako ten Lipenský. Rozdíl byl jen v tom, že ostatní si tolik nedovolili, neboť délka ostatních hrází je delší a nevydržely by tak velkou zásobu. Lipenská je krátká cca 30 - 50 metrů a vysoká 100 metrů.

  U ostatních je ten poměr obrácený.( výška - délka). Takže jak to pustilo Lipno tak to museli

  otevřít všichni ostatní a přizpůsobit se té porci z Lipna a ještě k tomu něco přidat.

  V Českých Budějovicích šly obyvatelé ráno do práce vody po ulicích přiměřeně všechno ještě jezdilo. Jako v Praze, vždyť se vlastně nic nedělo jen teklo trochu víc vody, ještě že tam není metro. Když šly z práce domů tak museli přejít ulici kudy tekla vlastně řeka, výška vody asi 1 metr. Aby jí mohli přejít tak se museli svléknout, šaty do ruky nad hlavu.

  Jak to dorazilo do Prahy to je dostatečně známo z televizóru. Zajímavé záběry nikdy žádné

  z oblasti Lipna, maximálně tu a tam něco z Č.Budějovic.

  Když nastal kritický den kdy stoupla hladina v Praze úplně nejvýš jak odpoledne hlásil rozhlas, že metro stále jezdí. Podle výšky hladiny kterou přesně popsali tím, že se dalo přejet jen po mostě Hlávkovým, ostatní byly pod vodou tak mi bylo jasné, že aby v tomto jezdilo metro je šílenství. V rozhlase informovali lidi, že metro jezdí bez problémů a nic mu nehrozí ať jezdí metrem protože tramvaje a některé autobusy už neměli kudy jet. Kolem 19té hodiny

  pak začali říkat, že z "bezpečnostních důvodů" bude provoz metra ukončen mezi 21 - 22hod.

  Normálně končí kolem půlnoci. No tak to dopadlo tak, že některé soupravy už nestačili

  dojet na konečnou, zastavili v nějaké stanici a všichni obsluha i cestující utíkali nahoru.

  Takhle tam zůstaly asi 3 soupravy a zrovna náhodou to byly ty které byly před generální

  opravou takže se vlastně nic nestalo. Jak se metro zaplavilo je známo. Nevím, ale mě bylo

  jasné, že metro měli zastavit hned odpoledne aby stačily uzavřít všechny uzávěry. Nakonec

  jim to vyplavilo i centrum odkud se to dalo všechno ovládat.

  No a tady v Kolíně na Labi když slyšeli co se děje na Vltavě v jižních čechách tak začali

  mohutně a přehnaně vypouštět úplně zbytečně, některý den i 100 kubíků. Protože na severu

  napršelo snad jen 5% co na jihu. Takže když dorazila Vltava na soutok s Labem tak Labem

  alespoň v Kolíně protékalo pouze 10 kubíků, protože už neměli co vypouštět. No a tak se

  stalo, že na tom soutoku teklo Labe obráceně a smetlo to tam ty známé vesnice.

  komentáře (0) - 18.09.2015 02:22 - zážitky

• Náš stát

  Vážený státe,

  > rád bych věděl, kam mám zajít, abych se mohl

  > úplně odhlásit ze státního

  > penzijního systému. Mám na mysli podepsání

  > nějakého prohlášení

  > (reverzu), že až budu starý, nebudu od státu

  > požadovat žádný důchod a

  > na oplátku teď nebudu na tento systém muset

  > platit. Rozhodl jsem se

  > totiž, že bude jistější, když si sám budu

  > spořit ve fondech, založím si

  > akciové portfolio a koupím si na hypotéku

  > nějakou nemovitost, kterou

  > pak v důchodu buď prodám, nebo pronajmu. Mám

  > totiž obavu, že jinak teď

  > budu platit vysoké daně a až mi bude 65, stát

  > řekne "sorry, nejsou

  > peníze na důchody - můžou za to předchozí

  > vlády - to my ne. Jo a vy

  > jste si vedle toho spořil do státem

  > podporovaných penzijních fondů?

  > Sorry, ale inflace produkovaná minulým

  > vedením ČNB tyto úspory

  > znehodnotila, nehledě k tomu, že vám ty

  > úspory zdaníme sedmdesáti

  > procenty, aby bylo na důchdy pro ty, kteří

  > si nespořili. Jak by k tomu

  > ti chudáci přišli, že..."

  >

  > Zároveň bych chtěl úplně přestat platit

  > sociální pojištění, protože si

  > myslím, že v mém oboru je riziko

  > nezaměstnanosti relativně malé. Platit

  > si toto pojištění má smysl přeci pouze pro

  > ty, kteří mají reálný důvod

  > se nezaměstnanosti obávat, ne? Kdyby mi

  > patřila Petřínská rozledna, asi

  > bych si ji také nepojišťoval proti povodni...

  > A nebo bych se možná i

  > proti nezaměstnanosti pojistil, ale rád bych

  > si sjednal individuální

  > podmínky v nějaké komerční pojišťovně,

  > protože mám pocit, že rozumnější

  > (pro obě strany) je odvíjet výši pojistného

  > od míry rizika a ne od výše

  > příjmů.

  >

  > Také bych se rád zdravotně pojistil u nějaké

  > komerční pojišťovny, opět

  > podle míry mé zdravotní rizikovosti

  > (sportuji, nekouřím, nepiju,

  > nedýchám uhelný prach v dole, nebrousím sklo,

  > nepracuji s trhavinami) a

  > ne podle výše mého příjmu.

  >

  > Také bych někde rád podepsal papír, že na

  > smrt mé matky přísahám, že v

  > životě nepoužiji služeb Českých drah, aby mi

  > mohla být refundována část

  > daní, která do ČD teče.

  >

  > Také si myslím, že už stát za mé základní a

  > střední vzdělání dostal ode

  > mne daní dost. Zas tak dobré ty školy

  > nebyly! Vysokou školu si platím

  > sám, takže na školství bych již platit rád

  > přestal. Nepřijde mi zrovna

  > moc rozumné ani spravedlivé platit si školu

  > sám a ještě ji platit

  > někomu jinému jenom proto, že se u nás stát

  > neobtěžoval zřídit studijní

  > obor, který zrovna potřebuji studovat.

  >

  > Také by mne zajímalo, jak se vyreklamovat z

  > pravomoci Ministerstva pro

  > místní rozvoj. Přijde mi totiž poněkud

  > nespravedlivé, že sousední

  > státní činžák, kde žijí vyvolení za poloviční

  > náklady, než jaké platíme

  > my přes ulici v družstevním domě, je nákladně

  > rekonstruován také z mých

  > daní. Když si budeme chtít opravit náš

  > družstevní dům, budeme si to

  > muset zaplatit ze svého, ale ty daně, které

  > platíme i na rekonstrukci

  > sousedního státního domu, nám už nikdo

  > nevrátí. Přitom v tom státním

  > domě zcela jistě nebydlí sociálně potřební

  > občané, nejhorší auto, co

  > před ním parkuje je Octavia.

  >

  > Také bych se chtěl zeptat, kde na magistrátu

  > se odhlásit od služeb

  > městské policie. Ona totiž naši čtvrť

  > navštíví jen občas a to výhradně

  > z důvodu montáže botiček na auta, která opět

  > díky městskému rozhodnutí

  > nemají kde jinde parkovat. Bohužel již tato

  > městská policie nijak

  > nebrání pravidelnému vykrádáni aut či

  > sklepů. Když jsem na toto městské

  > policisty upozornil, doporučili mi, abychom

  > si zřídili "domobranu" po

  > vzoru některých sídlišť, nebo abychom si

  > najali hlídače (ta drzost!).

  > To druhé bych velice rád udělal - spočetl

  > jsem si, že kdyby se náš blok

  > složil na nočního hlídače, vyšlo by to na

  > cca 100Kč na jednu domácnost.

  > Věřím, že od té doby by krádeže ustaly. Jen

  > nevím, jak odhlásit a

  > neplatit služby městské policie, ktorou

  > bychom pak nepotřebovali.

  >

  > Proto bych se chtěl zeptat, vzhledem k tomu,

  > že prý žijeme ve svobodném

  > státě, na jaký úřad mám zajít, abych si mohl

  > zaškrtat, které služby od

  > státu chci a které ne. Je přeci nesmysl

  > platit něco, co nepoptávám, ne?

  > Myslím, že bych s chutí odhlásil i služby

  > Statistického úřadu,

  > Výzkumného ústavu pedagogického, Školských

  > úřadů, Ústavu státu a práva,

  > Úřadu pro státní informační systém a

  > několika stovek dalších.

  >

  > Také by bylo dobré, kdyby bylo možné nějak

  > určit cenu jednotlivých

  > služeb, které nám stát poskytuje. Proto je

  > ale zapotřebí, aby tyto

  > služby byly nabízeny na tržním principu a v

  > prostředí konkurence. Když

  > si totiž jdu koupit housku za 5Kč, jasně tím

  > demonstruji, že ta houska

  > pro mne má větší cenu, než mých 5Kč, resp. že

  > houska je pro mne to

  > nejlepší, co si za těch 5Kč mohu koupit.

  > Také koupí té konkrétní housky

  > demonstruji, že právě tato houska od tohoto

  > konkrétního pekaře je to,

  > co preferuji. Každý den tak vlastně svými

  > peneženkami hlasujeme, co je

  > pro nás důležitější a vhodnější. Se státními

  > službami to tak není.

  > Neznáme jejich cenu. Nevíme, zdali by je

  > konkurence nenabídla levněji a

  > kvalitněji. A hlavně namáme možnost se

  > rozhodnout, zda-li o ty služby

  > za daných podmínek stojíme. Můžeme odmítnout

  > státní vzdělání a zaplatit

  > si soukromou školu, ale povinnosti platit na

  > státní školství nás to

  > nezbaví. A tak je to se všemi státními

  > službami - buď si jejich

  > poskytování stát monopolizuje úplně, takže

  > vůbec nemáme volbu, nemo na

  > výběr máme, ale přesto pak musíme platit i tu

  > státní službu, kterou jsme

  > ale nahradili placenou službou od

  > konkurence.

  >

  > Bylo by dobré, kdyby antimonopolní úřad

  > přinutil stát vzdát se svých

  > monopolů (na sociální pojišťení, na emisi

  > peněz, na rozhodování sporů,

  > na zajišťování pořádku, atd...). Také by ten

  > antimonopolní úřad měl

  > postihnout sám sebe za monopolizaci práva na

  > rozhodování antimonopolních

  > kauz. Problém asi bude v tom, že instituce,

  > které by nás měly i před

  > státem chránit (od Antimonopolního úřadu až

  > po Ústavní soud) jsou

  > vlastně jeho součástí.

  >

  > A tak bych byl rád, kdybyste mi poradili, jak

  > mám zajistit svoji

  > svobodu, jak přestat být nevolníkem, jak

  > platit pouze za to, co

  > poptávám, jak sám rozhodovat o svém životě a

  > majetku. Děkuji,

  >

  komentáře (0) - 18.09.2015 02:16 - zážitky

• Studená válka

  Pochybovači, přečtěte si tu knihu (o Mašínech)!

  JAN NOVÁK PŘIPOMNĚL NEJVĚTŠÍ PŘÍBĚH STUDENÉ VÁLKY

  Jan Novák (* 1953), kolínský spisovatel píšící anglicky a žijící v USA, scénaristický spolupracovník Miloše Formana, napsal po sedmileté pauze knihu, která díky nakladatelství Petrov vyšla před několika týdny v českém překladu a vzbudila velký ohlas. Dočíst jste se o ní mohli v kulturních rubrikách všech velkých novin, recenze by zabraly mnoho stran strojopisu... Neméně se mluví i o hlavních hrdinech této knihy, bratrech Ctiradu a Josefu Mašínových, v souvislosti s požadavkem, aby jim prezident republiky propůjčil státní vyznamenání. Zde je dobré upozornit, že bratři Mašínové již jedno vyznamenání "Za chrabrost" mají. Obdrželi ho v roce 1946, kdy jim bylo 14 a 15 let, od prezidenta Edvarda Beneše za svoji protifašistickou činnost. Kolíňákům bych ještě rád připomenul, že Mašínové jsou svým způsobem "naši lidé" z nedalekých Lošan, kde se narodil jejich otec, legendární hrdina dvou válek, brigádní generál im memoriam. Ovšem statek, který zde jejich rodině patřil přes 400 let, jim byl po únorovém převratu v roce 1948 komunistickými zloději zestátněn.
  Dokumentární román "Zatím dobrý - Mašínovi a největší příběh studené války" vydal Petrov v překladu Petry Žallmannové. "Zřejmě žádný příběh z moderních českých dějin nevyvolává tolik protikladných soudů jako případ bratrů Mašínových. Jaké stanovisko zaujmout k tomu, co se tehdy stalo? A jsme vůbec s to pochopit, co všechno aktéři tohoto příběhu prožívali?" píše se na záložce knihy, která váží třičtvrtě kilogramu, má 800 stránek a čte se prý jedním dechem.
  "O bratrech Mašínových jsem se poprvé doslechl od Miloše Formana, který na poděbradském gymnáziu seděl v lavici vedle budoucího člena jejich odbojové skupiny Zbyňka Janaty. Když jsem si uvědomil, jak strhující je tento příběh, a vytušil, že osudy celé rodiny zrcadlí středoevropské dějiny dvacátého století, podařilo se mi oslovit Pepíka Mašína, s nímž jsem se začal scházet a otevřeně si povídat o všech neuvěřitelných zážitcích a zkušenostech jeho života." Tak mluví o svých motivech k napsání knihy Jan Novák.
  
  NIKDO JE NEZNAL
  
  Bratry Mašíny a "největší příběh studené války" u nás před rokem 1989 nikdo neznal. Většina národa má ještě dnes o době, ve které se odehrával jejich zápas, značně zkreslené představy. Názory, které v nás šikovná komunistická propaganda za 40 let ukovala, nelze rozptýlit snadno a svědectví vyvažující omyly mají svoji důležitost. Každý, kdo o případu bratří Mašínů začne shromažďovat fakta a hodnotit je, s nimi bude asi brzy sympatizovat. Tak, jako kdysi gestapo, začala rodinu Mašínových již koncem roku 1947 navštěvovat státní bezpečnost. Bratři Mašínové byli postupně dvakrát zatčeni, starší byl dva a půl roku v Jáchymově. Na to, že organizují odboj, se naštěstí nepřišlo. K nepřátelství vůči režimu měli nepřeberně důvodů. Režim je šikanoval, ukradl rodinný statek, pošpinil památku jejich otce... Protikomunistická odbojová skupina bratří Mašínů při svých akcích zastřelila dva příslušníky SNB a ozbrojeného pokladníka. V říjnu 1953 se Ctirad a Josef Mašínové, spolu Milanem Paumerem, Václavem Švédou a Zbyňkem Janatou rozhodli utéct do americké zóny v západním Berlíně. Tři z pětice, pronásledované pětadvacetitisícovou armádou policistů, vojáků a specialistů, nakonec svého cíle po měsíční dlouhé strastiplné cestě dosáhli. Stejně jako mnozí další si mysleli, že se schyluje k válce, která republiku osvobodí od komunistického teroru. Na úmysl brzkého návratu však museli zapomenout.
  
  VÝBĚR Z RECENZÍ
  
  Marta Ljubková (www.literatura.cz):
  Osudy Mašínovic rodiny předkládá Novák jako skutečně velký příběh se vším všudy. Vytváří zde pravé hrdiny z masa a kostí, ale schopné nadlidských výkonů. Je celkem lhostejné, nakolik čerpá ze skutečnosti, jeho příběh funguje totiž především jako román - a to jako román čtivý, dobrodružný, ba strhující. Nejnapínavější jsou paradoxně zejména první kapitoly, pojednávající o Mašínovi starším, a téměř poslední, líčící osud v Čechách zůstavší sestry Zdeny. Hrdinství zcela jiného typu, beze zbraně, a přesto silné.
  Bez ohledu na sem tam se vyskytující banality se Novákovi podařilo napsat román takového typu, který se na českých knižních pultech už dlouho neobjevil.
  
  Jiří Padevět (Týdeník Rozhlas):
  Jeden útěk se zapsal do české historie. Pro někoho jako nejhorší projev kontrarevoluce a agentů imperialistických rozvědek, pro jiného jako jedno z mála statečných vystoupení proti komunistickému režimu. Ano, mluvím samozřejmě o útěku bratří Mašínů a Milana Paumera za železnou oponu, neboť o této, jistě pozoruhodné kapitole českých dějin, vydal spisovatel Jan Novák v nakladatelství Petrov dokumentární román "Zatím dobrý". Všichni, kdo hodnotí Mašíny a jejich boj proti komunismu, by si měli uvědomit dvě věci. První je prostředí, ve kterém oba vyrůstali: vzor otce, jednoho z největších hrdinů protinacistického odboje, jistě na syny působil obrovskou silou. Druhou věcí je doba, v níž svůj odboj skupina rozvíjela. Mluvíme totiž o počátcích komunistického režimu v Československu. O počátku režimu, který bez jakýchkoliv ohledů zabíjel vlastní občany kvůli odlišnému názoru (a pokud je nezabíjel, tak je alespoň poslal holýma rukama třídit uran, který potřebovali soudruzi v SSSR do svých mírových bomb). O počátcích režimu, který v řadách své tajné policie zaměstnával sadisty a bývalé konfidenty gestapa a ještě je vyznamenával. O počátcích režimu, který nechal celou gubernii obehnat ostnatým drátem a zřídil cosi, co se velmi vznosně jmenovalo Pohraniční stráž. Mluvím o komunismu, proti kterému se bratři Mašínové jako jedni z mála nebáli postavit se zbraní v ruce.
  "Zatím dobrý" je příběh o odvaze, o jasném cíli a o zlu. O zlu, proti kterému se nakonec vždycky musíte postavit, jinak vás pohltí. Proč se asi Josef a Ctirad nikdy nevrátili domů?
  
  Jan Pulkrábek (Reflex):
  Sotva které téma od pádu komunismu vyvolává tolik protichůdných reakcí jako činnost odbojové skupiny bratrů Mašínů... Největší předností Novákova románu je zasazení událostí do širokých dobových souvislostí. Své vyprávění začíná autor v roce 1915, kdy Josef Mašín st. narukoval do rakousko-uherské armády. Pozdější zkušenosti z československých legií Mašín znovu zužitkoval jako jeden z pověstných "tří králů" během nacistické okupace, přičemž neváhal zaplatit cenu nejvyšší. Právě zde lze nalézt i možný interpretační klíč k příběhu jeho synů. Situace v letech 1951-1953, kdy působila bezejmenná odbojová skupina vedená bratry Ctiradem a Josefem Mašínovými, se od té protektorátní de facto příliš nelišila. Politické popravy, koncentráky a násilné zabavování majetku tehdy patřily ke každodenní realitě a tvrdě zasáhly i do života jejich rodiny. Není proto divu, že bratři, vedeni otcovým příkladem, vzali do rukou zbraně a zločinnému režimu vyhlásili soukromou válku.
  Ačkoliv se Novák netají obdivem k jejich odhodlání, nezastírá, že měli více nadšení než zkušeností. Stačilo naučit se lepším chvatům, nasadit si masky nebo dávat větší pozor na zbraň a policisté Kašík a Honzátko i pokladník Rošický by zůstali naživu. O jejich smrti totiž nebylo rozhodnuto předem, na rozdíl od mnoha politických vězňů, jejichž rozsudky soudu nadiktovalo samotné politbyro. Vzpomínky zainteresovaných, především Josefa Mašína, i dosud publikovanou odbornou literaturu autor úspěšně přetavil do rozsáhlé románové fresky. Osvědčil přitom vytříbený smysl pro kompozici i tempo vyprávění. Krátké úsečné věty udržují rychlý dějový spád, a především akčním scénám dodávají nevšední životnost. Na velice dobrém vyznění knihy se v neposlední řadě podepsala i svědomitá redakční příprava. Jak už to v případě velkých příběhů chodí, většina otázek zůstává nezodpovězena a mnoho nových vyvstává. Na hrdinství či vinu bratrů Mašínových si nakonec musí každý udělat názor sám. Není však na škodu si nad románem Jana Nováka připomenout, jak se žilo v zemi, kde soudruzi vyhlásili třídní boj každému, kdo nesdílel jejich představu světlejších zítřků.
  
  Vladimír Karfík (HN.ihned.cz):
  Jan Novák označuje knihu jako "pravdivý román", říká, že se "drží faktů, pokud to jde" a není důvodu mu nevěřit. Bohužel za fakta nejde, neklade si hlubší otázky, skutečnost je buď černá anebo bílá jako u dobrodružné četby. Analogie odvahy a nesporného jednání otce vojáka, jak je líčí v úvodu románu, jednoduše implikuje obdobu povahy a činnosti jeho synů bez hlubší psychologické a společenské motivace.
  Jako kdyby mu šlo především o filmovým střihem vyprávěné poutavé čtení, o jehož smyslu a pravdivosti není pochyb. Když se však poprvé sejde s Pepou jeho sestra a ptá se ho, jestli přemýšleli dopředu, "co bude pak", jestli mysleli na následky, bratr odpoví "Ne, byli jsme moc mladí."
  V tom je asi nejpravdivější poselství celé knihy.
  
  PETICE A METÁLY
  
  Městské zastupitelstvo v Sadské udělilo Josefu a Ctiradu Mašínovým roku 1998 čestné občanství. Petici za projevení úcty členům odbojové skupiny bratří Mašínů zaslali nejvyšším státním představitelům roku 2000 signatáři, na jejichž čele byl mezi jinými i současný starosta Kolína Jiří Buřič (ODS). Zato senátor našeho obvodu Jan Rakušan (ČSSD) nepodpořil při nedávném projednávání návrh udělit Mašínům státní vyznamenání.
  
  

  komentáře (0) - 18.09.2015 02:05 - zážitky

• Zážitky ze života

  Návštěva lékařské pohotovosti.

  Říznul jsem se do prstu odpoledne 8.5.2004. Amatérsky ošetřeno a jel jsem na noční směnu, která je od 18.00 hodin do 6.00 hodiny ranní dne 9.5.2004. Po této 12ti hodinové směně jsem navštívil lékařskou pohotovost v 6.15 hodin. Nápis na dveřích zní takto: Lékařská pohotovost všední dny od 17.00 hodin do 7.00 hodin. Soboty, neděle, svátky – nepřetržitě. Přistoupím k těmto dveřím, které jsou zamčeny a zvoním na zvonek. Ozve se mi hlas „co potřebuji“, vysvětluji svůj problém, říznutí do prstu včerejší den a amatérské ošetření a že bych si přál ošetření odborné. Bylo mi řečeno do mikrofonu ať jdu v nejmenované nemocnici

  na chirurgické oddělení. Učiním tak vyhledám v areálu zmíněné oddělení, kde je otevřena dokořán jedna ordinace a ve vedlejší ordinaci vidím uklízečku jak vytírá podlahu. Do otevřené ordinace, kde asi schla podlaha po vytření jsem mohl volně vstoupit a odnést co by se mi vešlo do kapes bundy a nikdo by nic nezpozoroval, leda že by tam měly kamery o čemž silně pochybuji. Zeptal jsem se uklízečky kde najdu nějaký zdravotnický personál. Ukázala mi na jedny dveře kdesi v rohu. Vedle dveří bylo tlačítko podobající se zvonkovému tak jsem ho stiskl. Načež se v této ponuré chodbě rozsvítily světla. Domníval jsem se že tak učinila přítomná uklízečka, aby se podívala na vytíranou podlahu jak jsem jí asi pošlapal. Mé domnění bylo klamné. Uklízečka mi řekla že zmíněným tlačítkem jsem rozsvítil světla a že na dveře musím zabouchat. Učinil jsem dle rady. Po chvíli se otevřely a v nich stála žena neurčitého věku a neurčité funkce neboť vypadala poněkud hůře než uklízečka. Zeptala se mě co chci, nikoliv co si přeji. Vysvětlil jsem jí svůj problém nahoře již popsaný. Řekla mi, že žádný doktor zde není že je na vizitě. Ptal jsem se dál v kolik hodin bude přítomen odpověď: nejdříve v 8 hodin. Dále se ptám do kolika hodin zda i odpoledne mi bylo řečeno: nejpozději do 10 hodin pak tam už celý den nebude. Po každé odpovědi mi tato žena přivírala dveře před nosem na znamení, že se mnou skončila. Mimochodem vizita v 6.15 hodin ráno je zřejmě nejvhodnější doba kdy navštívit nemocné na lůžkovém oddělení. Pozdější termín by hrozilo nebezpečí, že by pacienti mohli courat po areálu a pan doktor by je neshledal na svých lůžcích. S tímto zjištěním jsem se vrátil zpět k zamčeným dveřím pohotovosti. Zazvonil

  jsem a když se mi ozval už známý hlásek, jsem řekl jak jsem dopadl tam kam jsem byl poslán. Také jsem se ptal zda je přítomen lékař. Bylo mi řečeno zase do mikrofonu, že lékař se na pohotovosti žádný nenalézá. Ptal jsem se co tedy mám dělat, že to krvácí. Bylo mi řečeno ať si to zavážu a v pondělí v pracovní den jdu za svojí lékařkou. Odjel jsem tedy domů spát do vesnice vzdálené 10km. Když jsem jel k večeru opět na noční směnu tak jsem vyjel dříve abych se pokusil o úspěch ve městě na lékařské pohotovosti. Dorazil jsem ke vstupním dveřím v 17hodin. Dveře byly tentokrát odemčené a v čekárně nikdo. Z ordinace se ozýval slabý ruch dobré znamení, že tam asi jsou nějací lidé. Po chvíli přišli ještě dva lidé s nějakou potřebou. Po 5ti minutách se otevřely dveře ordinace a usměvavá žena mě zvala dále. Brzo jsem zjistil, že se jedná o lékařku a též tam byla přítomna sestra. Takže pohotovost se nalézala v kompletní sestavě. Mladé lékařce jsem vysvětlil svůj problém a ihned se mi začala vzorně věnovat s naprostou profesionální samozřejmostí. Laický provizorní obvaz sundala, posoudila míru zranění a její nadějné vyhlídky na zdárné uzdravení, neboť laické ošetření bylo prý provedeno šikovně. Po té mi ošetřila ránu odborně a zavázala. Potvrzení o tom, jestli náhodou nemá ten nůž vzteklinu po mě nepožadovala. Po té se zeptala kdy jsem byl očkován proti Tetanu. Když jsem odpověděl, že před osmi lety tak řekla, že mě musí ještě přidat tetanovou injekci což je běžné při úrazech kdy uplyne doba delší než 5 let od preventivního očkování. Sestřička zatím vykonala nezbytnou administrativní práci s tím spojenou. Vše trvalo cca 10 minut a mohl jsem jít v klidu na svou noční směnu, že jsem byl odborně ošetřen. Samozřejmě, že mě upozornili, že musím sedět alespoň 15 minut v čekárně zda se neprojeví nějaké vedlejší účinky po píchnutí injekce.

  Ze všeho toho plyne, že když dva dělají totéž, není to vždy totéž.

  Pro úplnost dodávám, že zmíněný ochotný personál se jmenuje MUDr. Pospíšilová a sestřička Vejdělková Zuzana. Patří jim upřímný můj dík.

  Jména lidí kteří se mnou jednali ráno se mi bohužel nepodařilo zjistit, neb to nebylo nikde čitelné ani slyšitelné.

  komentáře (0) - 18.09.2015 01:58 - zážitky

« Předchozí 1 Další »